Symbolicky posledním živočichem, kterého Správa KRNAP představuje veřejnosti v kampani V Krkonoších jsem doma, je člověk rozumný. Informoval o tom dnes mluvčí Správy Radek Drahný.

V porovnání s předchozími druhy není člověk v Krkonoších ani vzácný, ani zákonem chráněný, ale i tak má své místo v naší kampani. Člověk je s Krkonošemi spjat již několik století. Pravěký člověk pronikal do Krkonoš ojediněle, nejspíš z důvodu lovu nebo sběru plodů. Každopádně do 13. století pokrýval Krkonoše a jejich podhůří souvislý prales. Během 13. a 14. století postupovalo slovanské osídlení pozvolna do nitra pralesa. Kolonisté klučili a žďářili lesy, vysušovali bažinatou půdu a přeměňovali rozsáhlé hvozdy v louky, pole a pastviny. Výše v horách hledali rudy a drahé kameny, začali hloubit doly. Zprávy o nálezech začaly lákat cizince – hlavně Benátčany (Vlachy). Vlaši pronikali během 15. století do nejvyšších oblastí hor, kde prováděli drobné prospektorské práce (krátké štoly a povrchové odkryvy). Stopy po nich během století zanikly, zůstaly pouze písemné zprávy. Za vlády Ferdinanda I. (1526–1564) přicházeli do Čech šlechtici a odborníci z Rakouska a Itálie. V rámci těchto snah povolal král do svých služeb Kryštofa Gendorfa, který se stal nejvýznamnější osobností Krkonoš v 16. století. V polovině 16. století vyvrcholila kritická situace ve stříbrných dolech v Kutné Hoře. Tento „nejdůležitější klenot království“ byl závislý na přísunu velkého množství dřeva (na vlastní provoz, výdřevu, sázení ohněm, důlní zařízení a výrobu dřevěného uhlí pro hutě), kterého se v okolí začalo nedostávat.

Na doporučení Kryštofa Gendorfa bylo potřebné dřevo těženo v královských lesích v Krkonoších, v povodí Velké a Malé Úpy, odkud ho bylo možné plavit až ke Kutné hoře. V této souvislosti byli povoláni odborníci na těžbu a plavení z Korutan, Štýrska a Tyrol. Dřevo se těžilo holosečně. Nedotčeny zůstávaly pouze méně přístupné partie a oblasti kolem horní hranice lesa. V roce 1609 doporučila komise kutnohorských dolů spolu s místním lesním personálem přenesení těžby do Orlických hor, kde těžba pro Kutnou horu pokračovala. Přestěhovala se tam i většina dělníků z Krkonoš. Ti, kteří v Krkonoších zůstali, zavedli zde i svoji kulturu, nářečí a hlavně způsob života. Sáně rohačky, krosny, sněžnice, budní hospodářství, výroba sýrů – to jsou památky, které v Krkonoších na dlouhá léta zanechali. Chov dobytka si u nových osídlenců vynucovaly neutěšené sociální poměry. Horské partie byly odlehlé od bohatších zemědělských oblastí a pěstování plodin nebylo pro nepříznivé klimatické poměry možné. Peněz byl nedostatek, proto postupně rozšiřovali chov dobytka a na léto si přibírali za úplatu i dobytek z nížin, dokonce až od Hradce Králové.

Vyrostly první boudy pro panský dobytek i jako lidská obydlí. Sklízení sena na horských loukách, pastva dobytka, výroba tvarohu, sýrů a másla, tak vypadalo v 17.–19. století budní hospodářství, které výrazně změnilo tvář Krkonoš. V 18. století se staly módou toulky přírodou a poznávání divoké krásy hor. Toho využili podnikaví budaři. Začali poskytovat návštěvníkům přístřeší a pohostinství. Poznali také, že mohou při této příležitosti dobře zpeněžit zemědělské produkty a ostatní domácí výrobky. Do vývoje v Krkonoších zasáhla i druhá světová válka. V roce 1946 byla převážná část německého obyvatelstva odsunuta. Boudy, rekreační střediska, hotely i penziony přešly postupně do rukou státu, menší chalupy a usedlosti získali noví „horáci“. V následujících desetiletích po válce se Krkonoše staly oblastí cestovního ruchu první kategorie. Vznikaly sjezdovky, skokanské můstky, lanovky a vleky, vyrostlo mnoho hotelů. V konverzace se stala obligátní otázka „Jezdíte také na hory?“ Ve spojitosti s tím se objevily obavy o zachování krkonošské přírody. Stále více vědců si uvědomovalo jedinečnost Krkonoš v krajině střední Evropy. Úsilí ochranářů, biologů a mnoha nadšenců vedlo 17. května 1963 k vyhlášení Krkonošského národního parku.

Krkonoše navzdory malé rozloze a nízké nadmořské výšce oplývají mimořádnou pestrostí krajiny, flóry a fauny, která zdaleka přesahuje přírodní rozmanitost okolních evropských středohor. Správa KRNAP se již 50 let snaží o zachování přírodních hodnot krajiny po staletí poznamenané činností člověka.

Naše voda, foto Naše voda – Nina Havlová