Základním východiskem pro zabezpečení vodních zdrojů, jejich využívání jak pro hospodářské účely, tak dokonce pro udržení přijatelného ekologického stavu ve vodních tocích, jsou víceúčelové přehradní nádrže. Konstatuje to v článku v březnovém čísle časopisu Sovak Pavel Punčochář z odboru vodního hospodářství Ministerstva zemědělství.

Plné znění článku, ze kterého přebírá portál Naše voda jen jeho část, si můžete přečíst na: http://www.sovak.cz/cfs/files/files/YgDY7ek2pHhFt5tEy/SDV.pdf a uvádí se v něm také rozdíl v efektech a funkcích rybníků a přehradních nádrží v porovnání kapacit akumulovaných objemů vody a možností s jejich manipulací.

Přehled počtu přehradních nádrží a rybníků, objemů akumulované vody a plochy hladin

1. x) údaje ověřeny v Rybářském sdružení České republiky

Pokud vůbec lze o využitelné akumulaci v rybnících uvažovat, pak je to objem vody vymezený hladinou k bezpečnostním přelivům při úplném naplnění rybníků a obvyklou provozní hladinou (která u neprůtočných rybníků obvykle trvale poklesá). Tento teoreticky „využitelný“ objem může představovat maximálně 10 % celkového akumulovaného objemu vody ve všech rybnících, tedy cca 50 mil. m3, který naprostá většina rybníkářů není ochotna vypustit ve prospěch drobných vodních toků pod hrází. Uvedený objem pro porovnání představuje 1/6 množství vody, kterou jen z nádrží v povodí Moravy vypustil v r. 2017 s. p. Povodí Moravy ve prospěch zachování rybích populací a ekologického stavu ve vodních tocích s minimálními průtoky pod přehradami. Velmi omezený význam rybníků pro ochranu před suchem uvedl v tiskovém sdělení i bývalý ministr životního prostředí ČR Ladislav Miko (t.č. významný ředitel odboru v Evropské komisi).

Podle článku na http://www.sovak.cz/cfs/files/files/YgDY7ek2pHhFt5tEy/SDV.pdf je tedy celkově evidentní, že rybníky nemohou výrazně přispět k zachování nebo posílení vodních zdrojů využitelných k jiným účelům. Naopak u přehradních (víceúčelových) nádržích se „a priori“ prostor pro zajištění minimálních průtoků ve vodních tocích předpokládá a vymezuje manipulačním řádem. A tak by čeští vodohospodáři měli klást otázku všem odpůrcům přehradních nádrží, co je k postoji proti přehradním nádržím vede. Lze předpokládat lakonickou odpověď – dosavadní „vodní blahobyt“ vyplývající z dosud dostatečné akumulace vody ve stávajících 165 významných přehradních nádržích, který je také příznivě ovlivněn poklesem spotřeby vody od r. 1990 na polovinu.

„Avšak v současnosti se již objevují regiony, kde sucho nebývá pouze občasnou jednoroční záležitostí, ale vyskytuje se jako víceleté, a především zemědělci si uvědomují, že pokračování rostlinné produkce může zachránit jedině zavlažování. Proto Ministerstvo zemědělství administruje programy na podporu obnovy a rozvoje závlahových zařízení, protože privatizací po r. 1990 a změnou přístupu ke skladbě plodin klesla využívanost závlah z původních zavlažovaných 160 000 ha zemědělské půdy na pouhých 60 000 ha, tedy na cca 40 % původního rozsahu. Sucha v letech 2014–2017 ukazují, že snaha o zajištění soběstačnosti produkce některých komodit v ČR se v budoucnu neobejde bez modernizovaných závlah,“ uvádí v březnovém vydání časopisu Sovak Punčochář.

Výrazné problémy s nedostatkem pitné vody se zatím nevyskytly, i když v některých menších aglomeracích lokální zdroje vody nedostačovaly a bylo třeba zajistit dovážení pitné vody v cisternách. Je ironií, že obyvatelé v mnoha těchto případech si „dovoz pitné vody“ nemuseli vůbec uvědomit – provozovatelé infrastruktury zajistili doplňování vodojemů, takže z kohoutků voda uživatelům tekla „normálně“, vodní blahobyt pokračoval – tak „jaképak sucho“?!

Je snad na místě závěrem položit otázku, zda každý dělá alespoň něco pro to, aby veřejnost, žurnalisté a politická reprezentace chápala uvedené skutečnosti a přestala „štítivě“ vnímat slova „přehrada“ a „přehradní nádrž“ jako škodlivá a téměř sprostá. Díky těmto postojům se u nás, bohužel, podařilo vytvořit atmosféru odporu značné části obyvatel k vodním nádržím. Líbivá orientace na návrat přírody k jakémusi „původnímu stavu“, kterým lze očekávaný nedostatek vody zajistit (dokonce „levněji“) změnou hospodaření v krajině, zjevně veřejnému mínění velmi vyhovuje. Naprosté většiny obyvatel se totiž proklamovaná realizace změny konkrétně netýká, nemusí se angažovat – přece „se to“ zajistí. Nevidí potřebu nic měnit ze svých zvyků a života ve „vodním blahobytu“, který však existuje, jak si málokdo uvědomuje, jen díky vodohospodářským dílům realizovaným v minulosti (zejména 49 vodárenských nádrží). Proto ani nepřekvapí, že obyvatelé ČR podporují malé vodní nádrže více než velké přehradní, zatímco např. obyvatelé Velké Británie naopak podporují výrazně více výstavbu velkých nádrží (viz seminář Ústavu pro životní prostředí University Karlovy v r. 2017). Představa, že „přírodě blízká opatření“ dostatek vody zajistí, je příjemná vize nepodložená fakty a neodpovídající realitě, pokud budou naplněny scénáře změny klimatu s předvídanými negativními dopady na naše omezené vodní zdroje.

Zdroj: http://www.sovak.cz/cfs/files/files/YgDY7ek2pHhFt5tEy/SDV.pdf, autor: RNDr. Pavel Punčochář, CSc., Ministerstvo zemědělství, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová (vodárenská nádrž Švihov)