Několik desítek opatření obsažených v materiálu „Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody,“, jímž se měla tento týden zabývat Vláda ČR, je jistě důležitých. Priorita je ale jen jedna: Zvýšit retenční schopnost české krajiny.

Na dokumentu, jehož projednání zatím vláda odložila, ale zabývat se jím na svém příštím jednání, je nejcennější komplexní přístup k omezení rizik jak povodní, tak sucha, a skutečnost, že je společným dílem několika resortů, především (ale nejen) ministerstev zemědělství a životního prostředí. Na druhou stranu se díky tomu poněkud vytrácí povědomí, co je skutečně nejdůležitější a co ne. To se projevilo hned v den uvažovaného jednání o materiálu, kdy se jednotliví ministři a osobnosti k navrhovaným opatření vyjadřovali.

Mezi zmiňovanými kroky týkající se prevence povodní i sucha se tak objevil třeba cílený monitoring nejvíce suchých oblastí v ČR, kompenzace zemědělcům, využití odpadních vod, potřeba závlah nebo obnova hasičské letecké služby. To vůbec nejdůležitější ale ani jeden ze signatářů dokumentu (ministr životního prostředí Richard Brabec a ministr zemědělství Marian Jurečka) nezdůraznili – totiž nutnost výrazného zvýšení schopnosti naší krajiny zadržovat vodu z dešťových srážek. Možná i proto, že dosažení tohoto cíle musí nutně v praxi omezit podmínky pro podnikání dvou velmi významných podnikatelských lobby – stavebnické a zemědělské. Právě stavebnictví a zemědělství se největším dílem podepsalo a stále podepisuje na současném stavu, kdy vodu z dešťových srážek nedokáže naše půda zadržet.

Pokud se tedy mají opatření navrhovaná v dokumentu naplnit, musí se především změnit stávající průmyslový přístup ke krajině. To fakticky znamená omezit nebo zcela zastavit stavební činnost v záplavových oblastech, a v místech, která mezi záplavová území nepatří, nepokrývat při stavbách půdu nepropustnými povrchy. Stavět lze samozřejmě i s propustnými povrchy, jenže je to dražší – a náš stát tento způsob výstavby nijak nezvýhodňuje. Nebo naopak – neznevýhodňuje stavební činnost, která schopnost příslušných lokalit zadržovat vodu snižuje. Naopak – novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vyšla developerům vstříc snížením poplatků za zábory půdy, což jde na vrub předkladateli novely – ministerstvu životního prostředí.

Druhou skupinou podnikatelů, kteří musí změnit svůj přístup ke krajině, jsou zemědělci. Část z nich sice hospodaří způsobem, který rizika nezvyšuje, je tomu však na základě dobrovolnosti, protože stát tyto podnikatele k zodpovědnějšímu přístupu nenutí. Opět je tomu spíše naopak – někdejší Podmínky správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) a současné podmínky pro dodržování „ozelenění“ (greening) jsou stanoveny tak měkce, že se na zlepšení stavu krajiny, půdy nebo vodních ploch a řek vůbec pozitivně neprojeví. Lze jen připomenout, že právě nastavení těchto (nefunkčních) podmínek považuje značná část našich zemědělců včetně současného vedení ministerstva zemědělství za své diplomatické vítězství v jednáních s Evropskou unií. Je to však vítězství na úkor krajiny a celé společnosti, která se za těchto okolností bude s rostoucími riziky povodní a sucha potýkat i nadále.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová