Smrk má mezi stromy podobně negativní image, jako řepka mezi hospodářskými plodinami. Stejně jako v případě řepky jde ale o nezaslouženou diskriminaci. Smrky v krajině totiž významně napomáhají v prevenci rizik povodní i sucha.

Podle řady aktivistů zejména z řad ochránců přírody by bylo nejlepším řešením pro naší krajinu z ní smrky všeho druhu vymýtit a nahradit je rozličnými přirozenými listnatými dřevinami. To se naštěstí vzhledem k velmi praktické vlastnosti smrků – totiž využití jejich dřeva ke stavebním a dalším účelům a krátké době obmýtí nestane. Přesto je vhodné zmínit další pozitivní vlastnosti smrkových porostů, které obecně nejsou příliš známy, které ale nabývají na významu právě v současné době, kdy již i naši politici vnímají, že je v naší krajině nutné vážně se zabývat prevencí vůči rizikům sucha nebo povodní.

Smrkové porosty totiž – a to je velmi podstatné právě při stále četnějších přívalových deštích, dokáží zbrzdit intenzitu takových srážek výrazně efektivněji, než prakticky všechny ostatní listnáče. Důvodem je jehličí, na kterém se kapky deště zachytí v mnohem větším objemu než na listech, protože počet jehliček je mnohem vyšší než počet listů. Obdobnou roli hrají i další jehličnany – jehličí na smrku je ovšem nejhustší a kromě toho je podíl smrkových porostů v naší krajině skutečně nezanedbatelný.

Stejně tak jsou smrkové porosty, jak vyplývá z šetření Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) vhodnými porosty při prevenci sucha. VÚMOP při šetření hodnotil vliv lesních porostů mimo jiné na zvýšení pórovitosti půd, na zvýšení vododržnosti a provzdušenosti půd a složení půd, zejména s ohledem na možné snížení jejich kyselosti (pH). Jedním ze závěrů je přitom obecně nepříliš známá skutečnost, že při zlepšování vlastností lesních půd z pohledu vododržnosti vykazují nejlepší výsledky porosty borovice a právě smrku. Oba druhy jehličnanů také prokazatelně snižují kyselost půd.  Kromě těchto dřevin vykazují lepší výsledky již jen trvalé travní porosty. Smrkové porosty tak v praxi výrazně zvyšují fyzikální vlastnosti půdy a představují významný potenciál při zadržování vody v krajině – a tedy v prevenci povodní, ale i sucha.

Drtivá většina v současnosti diskutovaných a navrhovaných opatření vůči uvedeným rizikům se nicméně v současné době týká zemědělského hospodaření v krajině, na polních pozemcích. Má-li být ale koncepce vůči těmto rizikům plnohodnotná, bylo by žádoucí věnovat větší pozornost také lesním pozemkům. I jejich dispozice k zadržování vody je dána, stejně jako v zemědělství, kromě skladby lesních porostů také způsobem hospodaření v lesích, a nebylo by proto na škodu vytvořit obecné zásady správného hospodaření také v lesích, právě z pohledu uvedených rizik. Tedy jakési GAEC pro lesní půdy. K tomu by však bylo také třeba provést příslušné výzkumy a hodnocení jak dopadů různých managementů hospodaření, tak retenční schopnosti různých typů lesních porostů. Bohužel, návrhy na projekty tohoto typu zatím smetlo ministerstvo zemědělství se stolu.

Právě VÚMOP má již k tomuto účelu k dispozici využitelná data, kromě toho disponuje takzvaným „simulátorem deště“, který lze využít i na modelové srážkové situace v lesních porostech. Řadu informací má navíc k dispozici Výzkumný ústav lesního hospodářství, především ale z hlediska hospodaření a zásob dřevní hmoty v našich lesích. Zatím žádný systémový úkol ale nebyl zadán ohledně prevence rizik sucha nebo povodní.

Stejně tak chybí větší osvěta u nelesnické veřejnosti. Ta má jednak často dojem, že z naší krajiny lesy mizí, ačkoli plocha lesů i zásoby dřevní hmoty již po desítky let přibývají. Ačkoli teze o „drancování lesů“ jsou nepochybně největším mýtem ohledně tuzemského lesnictví, je jedním z dalších, a vlastně i nebezpečných mýtů teze o tom, jak naší krajině škodí smrkové porosty. To přitom není zdaleka tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá.

Naše voda – Petr Havel, foto Naše voda – Nina Havlová