V poslední době zaznamenalo Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) několik vybraných zpráv věnující se problematice zásobování pitnou vodu, které by rád okomentoval a uvedl na pravou míru.

K výrokům ministra životního prostředí Mgr. Richarda Brabce v rozhovoru „Sucho jako povodeň“ v MF DNES ze dne 2. 8. 2018

O vysokých ztrátách vody

V České republice se průměrná výše ztrát vody v roce 2017 pohybovala na úrovni 16,4 %, přičemž řada aglomerací je dnes i díky spolupráci se zkušeným a odborně způsobilým provozovatelem vodohospodářské infrastruktury výrazně pod touto hodnotou (Praha 15,1 %, Brno 10,0 %, Ostrava 12,4 %, Mladá Boleslav 11,2 %, Hradec Králové 12,1 %). V mnoha případech další výrazný pokles ztrát vody není dosažitelný s ohledem na porovnání míry efektivity takto vynaložených prostředků s možnými dosaženými úsporami. Obzvláště ve větších městech je pak obnova infrastruktury vedoucí ke snížení úniků spojena s mnohaletou přípravou celkové rekonstrukce komunikací a veškerých sítí v ní uložených. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi pak Česká republika patří k lepšímu evropskému průměru, když řada ekonomicky vyspělejších států se potýká s výrazně vyššími ztrátami vody jako například Belgie, Španělsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Švédsko či Velká Británie.

O zanedbané infrastruktuře do jejíž obnovy se neinvestuje

V roce 2016 činil objem prostředků z vybraného vodného a stočného směřujících do oprav a obnovy vodohospodářské infrastruktury přes 13,7 mld. Kč, z toho 1,7 mld. Kč odpisy a prostředky obnovy infrastrukturního majetku, 3,7 mld. Kč opravy infrastrukturního majetku, 8,3 mld. Kč nájem infrastrukturního majetku. Kumulovaná výše prostředků na obnovu mezi lety 2010–2016 pak činila téměř 81 mld. Kč. Z těchto údajů vyplývá, že průměrná míra obnovy infrastruktury v České republice se pohybuje na úrovni 1,3–1,4 % za rok, přičemž na řadě lokalitách je roční tempo obnovy výrazně vyšší (Praha 3,3 %, Plzeň 3,3 %, Brno 2,8 %, České Budějovice 2,3 %). Roční tempo obnovy vodohospodářské infrastruktury je tak v České republice vyšší, než i v řadě vyspělejších evropských států. Jak ale poukazuje benchmarking Ministerstva zemědělství, řada především menších obcí ve snaze udržet cenu vody co nejníže generuje nedostatečné nebo dokonce žádné prostředky na obnovu, čímž si zakládají na velký problém do budoucna. Již dnes se právě tyto obce z důvodu nedostatečných investic do obnovy infrastruktury potýkají s vyšší mírou poruchovosti, a především ztrát vody. Přesto je ale potěšující, že celková suma prostředků určených na opravu a obnovu vodohospodářské infrastruktury v České republice má meziroční rostoucí tendenci.

K reportáži TV NOVA odvysílané v pořadu Televizní noviny ze dne 31. 7. 2018

O růstu cen vody při snižující se spotřebě

V současné době až 80 % veškerých nákladů spojených s výrobou a distribucí pitné vody, jakož i s odváděním a čištěním odpadních vod není přímo odvislých od množství vyrobené pitné vody či vyčištěných odpadních vod. Mezi největší nákladové položky zahrnuté v platbách za vodné a stočné dnes jednoznačně patří náklady spojené s opravou, údržbou a obnovou vodohospodářské infrastruktury, které dosahují i přes 40 % z ceny vody. Také náklady spojené s připojením vodovodu, jeho osazením technologiemi, měřením a údržbou do srovnatelných objektů jsou stejné, je-li spotřeba vody v jednom z nich například desetkrát nižší než v druhém. Rovněž řada provozních nákladů (materiál, chemikálie, energie) odvisí od množství spotřebované vody jen nepřímo. Dále se do rostoucích cen za vodu promítají stále přísnější požadavky na kvalitu pitných vod, vyčištěných odpadních vod, jakož i ostatních odpadních produktů (čistírenské kaly). Velice nepříznivě se rovněž do cen promítá zhoršování kvality surové vody pro výrobu vody pitné (biologické oživení, pesticidy) a zvyšování cen za odběr povrchových vod.

O šetření vodou, které se nevyplatí

Při debatách o ceně vody je pozornost zaměřena především na cenu vody za jeden metr krychlový. Tato jednotková cena však v sobě neodráží pouze náklady spojené se samotnou výrobou pitné vody, ale zahrnuje i skutečnost, že kvalitní pitná voda je k dispozici u koncového zákazníka v prakticky neomezeném množství 24 hodin denně. Právě v této službě neomezených dodávek pitné vody přímo ke spotřebiteli je hlavní smysl zásobování obyvatel pitnou vodou z veřejných vodovodů. Tato služba, kterou vodárny poskytují svým zákazníkům ve stejném rozsahu, ať už je jejich konečná spotřeba vody jakákoliv, má ale své fixní náklady, které mohou činit až 80 % veškerých nákladů spojených s výrobou a distribucí pitné vody, jakož i s odváděním a čištěním odpadních vod. Přestože podíl nákladů spojených se skutečným objemem vyrobené a dodané pitné vody je nízký, má ale i tak jednoznačně smysl šetřit s vodou, přestože se s poukazem na zvyšující se jednotkovou cenu vody často tvrdí opak. Koncového spotřebitele přece v prvé řadě zajímá celková výše fakturovaného vodného a stočného než jednotková cena vody. Je přece výhodnější platit za jeden kubík vody 90 Kč při spotřebě vody 30 m3 na osobu za rok, než 70 Kč za metr krychlový při spotřebě 40 m3 na osobu za rok.

K výrokům prof. RNDr. Bohumíra Janského, CSc. v pořadu 90’ ČT24 odvysílané dne 1. 8. 2018

O srovnání cen vody v roce 1989 a dnes

Velmi nízká cena vody pro obyvatele před rokem 1989, jejíž výše byla nastavena a poté nezměněna již v roce 1953 (!), byla vykoupena výrazně vyššími cenami (cca 8x) pro firemní sektor a taktéž masivními státními dotacemi (přes 2 mld. tehdejších Kčs) na provoz ztrátového hospodaření státních vodárenských podniků. Cena vody tak v roce 1989 neodpovídala ani tehdejším ekonomickým reáliím. Je také nutné si uvědomit, že od roku 1989 se výrazně zvýšila jak kvalita dodávané pitné vody, tak především úroveň vypouštěných vyčištěných odpadních vod. Před rokem 1989 řada i krajských měst měla naprosto nevyhovující úroveň čištění odpadních vod, či je nečistila vůbec. Nelze tak hovořit o 100x zdražení vody, protože úroveň a požadavky na obor vodovodů a kanalizací dnes a před rokem 1989 jsou naprosto nesrovnatelné.

O srovnání cen vody na ÚV Želivka a pro koncového zákazníka

Je skutečností, že náklady na úpravu surové vody na vodu pitnou jsou výrazně nižší než náklady na její následnou distribuci koncovým odběratelům. Toto platí napříč oborem VaK, Praha není výjimkou. Pro distribuci pitné vody koncovým zákazníkům PVK a.s. provozuje vodovodní síť o celkové délce 3 539 km, na kterou je napojeno celkem 114 235 ks vodovodních přípojek. Pitná voda je pak odebírána z 112 511 odběrných míst. Pro zajištění dodávek vyrobené vody z ÚV Želivka a Káraný je nutné v Praze rovněž provozovat celkem 51 čerpacích stanic a 68 vodojemů o celkovém objemu 753 894 m3. To vše má své nezanedbatelné náklady, které jsou hrazeny z plateb za vodné. Také hodnota ÚV Želivka a nutný objem prostředků na její obnovu je výrazně nižší než hodnota pražské vodovodní sítě, konkrétně cca 7 mld. Kč vs. 35 mld. Kč, jak uvádí ročenka Ministerstva zemědělství. Srovnání učiněné prof. Janským je tak vysloveně zavádějící a matoucí.

Zdroj: SOVAK ČR, autor: Ing. Oldřich Vlasák, ředitel SOVAK ČR, za technickou správnost odpovídá: Ing. Filip Wanner, Ph.D., ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová