Podle odhadů táhnou každoročně z Evropy do Afriky a zpět dvě miliardy opeřenců. Píše o tom deník Právo s tím, že klimatické změny mění dlouholeté ptačí trasy.

Z desetitisíce vědě dosud známých ptačích druhů jich podniká pravidelné přesuny jen necelá pětina. Protože při tahu musejí opeřenci vydat obrovské množství energie, snaží se například bahňáci na vhodných místech let přerušit, získat vhodnou potravu, doplnit tukové zásoby a odpočinout si před dalším putováním. Přestože jak směr, tak načasování tahu bývají u ptáků alespoň částečně vrozené, ukazuje se, že ptačí migranti mohou být okolnostmi přinuceni je změnit.

Tým nizozemských, kanadských, běloruských, amerických a ruských vědců, vedených Yvonne Verkuilovou ze Střediska pro ekologický a evoluční výzkum na univerzitě v nizozemském Groningenu, si všiml, že jespáci bojovní stále častěji vyvádějí mláďata místo v severní Evropě v asijské části Arktidy. Bahňáci, známí nápadným svatebním šatem samečků v podobě barevného vztyčitelného límce kolem krku, vyhledávají při zastavení během tahu sladkovodní mokřady včetně zemědělsky využívaných vlhkých luk.

Jespáci bojovní táhnou z Afriky jižně od Sahary, kde tráví zimu, dvěma trasami. První vede přes západní Evropu do hnízdišť nacházejících se na severovýchodě našeho kontinentu, zatímco druhá míří východní Evropou do západní a střední Sibiře. Nejdůležitější zastávkou jespáků na západní tahové cestě zůstávají louky v Nizozemsku, intenzivně využívané pro chov skotu. Na východní trase si ptáci jako místo pravidelného odpočinku nejvíce oblíbili travinné porosty v nivě řeky Pripjať v Bělorusku a okolí mělkého slaného jezera Sivaš na Krymu.

Výsledky mezinárodního týmu badatelů, uveřejněné v časopise Biological Conservation, vyznívají jednoznačně. Zatímco počet jespáků odpočívajících v nizozemské kulturní krajině se v letech 2010–2011 snížil o plné dvě třetiny, v Bělorusku narostl za stejnou dobu o 12 tisíc jedinců. Navíc se bahňáci zdržovali v Nizozemsku o čtyři dny méně než v roce 2005. Jespáci prošli v zemi tulipánů nechtěnou odtučňovací kúrou: za deset let se průměrná hmotnost samců snížila o 43 procent, samic dokonce o 71 procent. Naproti tomu ptáci odchycení v Bělorusku vážili v průměru téměř stejnějako na začátku tisíciletí. Také pozorování bahňáků označených barevnými kroužky v nizozemském Frísku potvrdila, že část jespáků začíná dávat přednost východní tahové trase.

Protože jespáci vybírají dlouhým zobákem z půdy nejrůznější hmyz a další bezobratlé, domnívají se vědci, že změnit tahovou trasu je přinutila pokračující intenzifikace zemědělské výroby v Nizozemsku. Častější zásahy do půdy těžkou technikou, upřednostňování luk tvořených několika málo druhy travin a pokračující vysoušení vlhkých travinných porostů mohly ptákům významně snížit dostupnost potravy. Jespáci se tak naučili nizozemské kulturní krajině na rozdíl od svých předků raději vyhýbat.

Milovníci přírody si jistě vybaví, že na jaře roku 2011 dorazili do Evropy někteří opeřenci později než obvykle. To překvapilo o to víc, že v posledních padesáti letech ornitologové zaznamenávají zejména u pěvců přesně opačný trend – ptáci se z afrických zimovišť vracejí stále časněji. Někteří odborníci dávají tuto skutečnost do souvislosti s probíhajícími a očekávanými změnami podnebí, především oteplováním určitých částí naší planety.

Na kloub zmiňovanému problému přišli dánští a švédští odborníci, jejichž práci koordinoval Anders Tottrup z kodaňské univerzity. K objasnění záhady vědcům významně napomohla soudobá technika. V letech 2009 až 2011 upevnili na hřbet ťuhýků rudohlavých a slavíků tmavých miniaturní přístroje hlásící polohu. Zjištění severských badatelů jsou natolik zajímavá, že zaujala i redaktory a recenzenty prestižního časopisu Science.

Téměř třítýdenní zpoždění, s nímžse technikou sledovaní ptáci vrátili do dánských nížin, mělo na svědomí silné sucho panující na severovýchodě černého kontinentu, v tzv. Africkém rohu. Ťuhýci a slavíci se v něm museli zdržet déle, aby získali potravu pro obnovu sil. Dopad katastrofálního sucha na již tak sporou vegetaci v této části Afriky dobře přibližují snímky pořízené citlivými snímači družic. Jiní ptáci, kteří obdobně jako oba sledované druhy zimují v jihovýchodní Africe, ale netáhnou Somálskem či Etiopií, přiletěli na evropská hnízdiště na čas. Ačkoli období hnízdění začalo v roce 2011 dánským ťuhýkům a slavíkům později než v minulých letech a než v roce 2012, zatím se nezdá, že by časový posun negativně ovlivnil jejich úspěšnost rozmnožování. Ornitologové ale zdůrazňují, že se dopad opožděného návratu pěvcůz afrických zimovišť může projevit teprve po delší době.

Lidé si už dávno všimli, že někteří ptáci na podzim mizí a s návratem jara se v Evropě zase objevují. Ptačí přesuny zmiňuje mj. bible. Až do 18. století přetrvávalo na našem kontinentu vysvětlení, s nímž přišel Aristoteles. Známý řecký filozof tvrdil, že se vlaštovky na zimu zahrabávají do bahna na dně jezer. Ještě v roce 1845 vypsala švédská Královská akademie věd lákavou finanční odměnu určenou tomu, kdo vlaštovky v bahně skutečně najde. Náhlé vymizení a opětovný návrat některých opeřenců si naši předci vysvětlovali tím, že ptáci přespávají chladné období roku ve stromových dutinách. O kukačkách se tradovalo, že se na zimu mění v na první pohled podobné krahujce. Evropští cestovatelé přišli na to, že se v Africe určitou část roku vyskytují ptáci, které dobře znali z Evropy: považovali je ale za stálou část tamější fauny.

Záhadu mizení a objevování některých opeřenců vyřešil až převratný nápad šikovného dánského středoškolského učitele Hanse Christiana Mortensena, který začal v červnu 1899 značit špačky nejdříve zinkovými, později hliníkovými kroužky. Zejména od 70. let 20. století se při výzkumu ptačí migrace s úspěchem využívají radary, miniaturní vysílače a družice.

Zdroj: deník Právo