Podivuhodné mochomůrkoidní dendrogramy z kontinetálního šelfu v Tasmánském moři prý nepatří do žádné ze známých skupin mnohobuněčných živočichů. Informuje o tom populárně-vědecký server osel.cz.

Nestává se často, že bychom objevili tvora, který podle všeho nepasuje do žádné skupiny dnešních živočichů. A když už, tak většinou jde o nějakou podezřelou fosilii, u které nemáte jistotu. Teď se to nejspíš stalo a co je nejlepší, žádná fosilie to není. Na scénu přicházejí podivuhodná muchomůrkoidní stvoření z oceánu, dendrogramy (na ilustračním snímku).

Na podobné objevy je dobré vždy hledět s jistou nedůvěrou. Platí to samozřejmě i v tomhle případě. Jenže, s objevem dendrogram přichází tým dánského zoologa Reinhardta Kristensena z Dánského přírodopisného muzea v Kodani, což je ten nejpovolanější expert na popisování nových extravagantních skupin živočichů. Kristensen má na svém kontě bizarní korzetky (Loricifera) z roku 1983, šílené vířníkovce (Cycliophora, 1995) a naprosto neuvěřitelné oknozubky (Micrognathozoa, 2000). Pokud bychom někomu měli věřit, že doopravdy objevil živočichy, co nepasují nikam do současného stromu života, tak je to právě on a jeho spolupracovníci.

Kristensenův kolega Jean Just se nedávno přehraboval materiálem z roku 1986, nasbíraným v Tasmánském moři, na dně kontinentálním šelfu jihovýchodního pobřeží Austrálie. Ve vzorcích z hloubky 400 až 1 000 metrů objevili „malé legrační muchomůrky“, které podle nich nenáležejí k žádné známé skupině živočichů. Jsou očividně mnohobuněčné, docela asymetrické a mezi vnější a vnitřní stranou těla mají rosolovitou vrstvu. Kristensen a spol. jsou profesionální systematici a tak je napadlo rozpustilé muchomůrky pojmenovat po dendrogramech, stromovitých grafech, které někdy v systematice znázorňují vztahy mezi organismy. Z objevených exemplářů popsali dva druhy: Dendrogramma enigmatica a D. Discoides.

Co dál? Jednoho hned napadne, že by mohlo jít o něčí larvu nebo vývojové stádium. U řady skupin je ještě tak úplně neznáme. Nebo to ani nemusí být živočich. Nicméně, Kristensenův tým asi ví, co dělá. Zásadní problém je v tom, že v roce 1986 se podobný materiál obvykle sbíral do formalínu a po návratu do laboratoře se fixoval v alkoholu. Což spolehlivě zlikvidovalo to nejzajímavější, totiž DNA dendrogram. Jak je vidět na dostupných obrázcích, pod mikroskopem připomínají medúzy, tedy žahavce nebo žebernatky. Vědci tudíž odhadují, že by dendrogramy mohly pocházet někde z okolí počátku mnohobuněčných živočichů a být blízké právě žahavcům anebo žebernatkám.

Kristensen a spol. si také všimli podobností mezi dendrogramou a některými medúzoidy ze slavné předprvohorní fauny Ediakara, jako jsou Albumares brunsae, Anfesta stankovskii nebo Rugoconites enigmaticus. Podle evoluční bioložky Tetyany Nosenko z Mnichovské univerzity je nanejvýš vzrušující představa, že by u Austrálie žili blízcí příbuzní ediakarských organismů. I když, upřímně řečeno, s ediakarskými otisky je to vždycky hodně těžké.

Za pořádný odvaz považuje dendrogramy i evoluční biolog Casey Dunn z Brownovy univerzity v Providence, podle něhož je teď hlavní nalovit nové dendrogramy pro anatomické ale hlavně molekulární analýzy. DNA dendrogram se teď stane převelice žádaným zbožím. Vývojový biolog Andreas Hejnol z norského Sars International Centre for Marine Molecular Biology v Bergenu se ale domnívá, že bychom s moderními technologiemi, které posloužily třeba k přečtení neandrtálců, mohli s trochou štěstí přece jenom vykutat nějakou DNA i z původních vzorků dendrogram z roku 1986. Tak směle do toho.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj a foto: Nature News 4. 9. 2014, PLoS ONE online 3. 9. 2014, Wikipedia (Dendrogramma, Reinhardt Kristensen).