Vyšší teploty a hlavně povrch země nezapadlý sněhem, a tedy snadný přístup k potravě, jsou důvodem, proč od nás neodlétli někteří tažní ptáci. Uvádí to aktuální informace České společnosti ornitologické (ČSO).

Podle ornitologů tak můžeme v současné době stále vidět i stohlavá hejna špačků nebo čejky sbírající potravu na holých polích. Tyto ptáky ale zhoršení počasí určitě nakonec k migraci přiměje, byť nepoletí daleko – zimují totiž v jižní Evropě, třeba ve Francii vzdálené jen několik set kilometrů. Proto se k nám také vracejí na jaře mezi prvními, většinou již v únoru. Někdy tak nemusí být jednoduché rozeznat, zda jde ještě o neodlétlé ptáky nebo již o první jarní navrátilce.

Jinak je tomu u čápů, které můžeme v letošní zimě pozorovat na několika místech. Kromě známého zimoviště v Blatné se druhým rokem přes zimu zdržuje čáp u Ivanovic na Hané nebo na Nymbursku u obcí s poetickými názvy Choťánky a Vrčení. „Míst, kde lze vidět čápa na přelomu prosince a ledna je ale více,“ podotýká ředitel ČS Zdeněk Vermouzek. Čápy ale podle něj mohou lidé zaměnit s volavkou bílou, kterých je ale mnohonásobně víc. „Základním rozlišovacím znakem čápů je červený zobák, volavky se navíc často objevují v hejnech, „zimní“ čápi maximálně ve dvojicích,“ informuje Vermouzek.

Na výskytu zimních hostů ze severu se ale teplá zima nijak zásadně neprojevila. Jak dokládají pozorování ve Faunistické databázi ČSO (www.birds.cz) nebo na videokanále MOS (www.youtube.com/user/MOS1932), vidět můžeme kromě obvyklých zimních kachen – kaholek, morčáků, hoholů nebo turpanů – i mnohem vzácnější druhy, za kterými pozorovatelé neváhají jet i několik set kilometrů. Na jihomoravské Pálavě tak můžeme potkat pěvušku podhorní, v západních Čechách jiný horský druh, zedníčka skalního, jehož let a červená křídla připomínají motýla, a kousek od našich hranic, na německé straně Krušných hor se dokonce objevila sovice krahujová, která do střední Evropy zalétá z hnízdišť na dalekém severu opravdu velice zřídka. Přičteme-li kalousy a pustovky na tradičních nocovištích nebo kajky mořské či bernešky na nezamrzlých vodních plochách, můžeme říci, že pozorovatelé ptáků mají doslova žně.

„Potěšující je, že ptáci stále víc lidí nejen zajímají, ale příspěvek na jejich ochranu se stává pravidlem a často i narozeninovým nebo vánočním dárkem,“ uzavírá Vermouzek. V čím dál méně fungující státní ochraně přírody tak podle něj nabývají na významu projekty nevládních organizací, jako je třeba první ptačí park Josefovské louky (www.josefovskelouky.cz).

Naše voda, foto ČSO