Jak již portál Naše voda avizoval, někdejší hornické severočeské město Duchcov lze bez nadsázky nazvat severočeskými Benátkami. Jen přímo v katastru obce je deset vodních ploch a v jejím bezprostředním okolí se nacházejí další.

Pokud si ale někdo v současné době vygoogluje pojem „Duchcov“, obvykle se zřejmě rozhodne, že právě do této lokality nepojede.  Město má velmi špatnou pověst, především díky konfliktům starousedlíků s romskými přistěhovalci. Výsledkem je, jak se přesvědčila na vlastní oči redakce portálu Naše voda, že město je turisticky zcela bez života. Současný stav je dán především nedávnou hornickou minulostí a následným útlumem těžby hnědého uhlí v blízkosti tohoto města.

Historie Duchcova je ale mnohem delší, a ve městě je to taky vidět. Rozsáhlý a krásný místní zámek, zámecký park se třemi rybníky, včetně „Sfingového rybníku“, množství krásných historických, ale stále obývaných domů, rybník Barbora, který tvoří nedílnou součást panorama Duchcova nebo rekreační rybník Leontýna (nebo také Rusputl) – na ilustračním foto – napájený Lučenským potokem. Duchcov prostě stojí za to navštívit, o čemž se můžete přesvědčit ve fotoreportáži z města, kterou tradičně najdete na facebookové verzi Naší vody.

Duchcov patří k nejstarším severočeským městům, které vzniklo na místě starší trhové osady Hrabišín, o které je první dochovaná zmínka již z roku 1207. Označení Duchcov údajně souvisí s toponymy Doksy či Doksany a naznačuje místo v bažinaté krajině.  První zmínky přímo o Duchcově pocházejí z roku 1240.  Ve 14. století byl Duchcov poddanským městem obehnaným hradbami s trojíci bran. Ve městě se nacházel románský kostelík sv. Jiří a klášter dominikánek. Od roku 1389 se v Duchcově vedla první městská kniha. Na přelomu 15. a 16. století se pak Duchcov stává sídelním městem majitelů panství Kaplířů ze Sulevic, v 16.století do Duchcova přicházejí Lobkovicové. Údajně sňatkem vdovy po posledním Lobkovicovi z duchcovské větve přechází město do majetku rodu Valdštejnů. Z nich si mimořádnou pozornost zaslouží Jan Bedřich, pozdější pražský arcibiskup a barokní intelektuál, který opatřil město Duchcov řadou privilegií a pěstoval styky s duchovní elitou tehdejší Evropy. Ve městě tehdy působí nejméně osm řemeslných cechů, jsou zde dvě zbožná bratrstva a sdružení střelců. Příjmení duchcovských měšťanů ukazují, že Duchcov má v této době převážně německý charakter. Roku 1763 je v blízkosti města otevřen první uhelný důl.

Roku 1785 přichází na duchcovský zámek osvícenský vzdělanec Giacomo Casanova, tráví zde poslední roky života a svou tvorbou se zapisuje do evropských literárních dějin. V polovině 19. století do města vstupuje industrializace, na předměstí vzniká cukrovar baronské rodiny Coudenhove, ve městě Eichlerova porcelánka, po prusko-rakouské válce do města postoupila železnice, která umožnila rychlý rozvoj těžby uhlí. Duchcov, který má v této době stále ještě takřka ryze německý ráz, se začíná pomalu počešťovat především přílivem pracovních sil z vnitrozemí. Tato tendence má vzestupný ráz a vytváří z  města jedno z nejvýznamnějších center českého života v Podkrušnohoří.

V poválečném období byla podoba Duchcovska ovlivněna nárůstem dobývání uhlí a likvidací řady okolních historických sídel, zbořen byl barokní panský hospitál v zámecké zahradě. Po roce 1685, kdy převzal panství Jan Josef z Valdštejna byl její součástí i zámecký kostel Zvěstování Panny Marie. V květnu 1945 byl ale kostel vypálen sovětskými vojsky a veškerá nádherná sochařská výzdoba Matyáše Bernarda Brauna byla zničena. Dochovaly se jen fotografie. V zámecké zahradě nalezneme mytologické sochy Matyáše Brauna. Zahrada byla počátkem 19. století změněna na romantický anglický park. V roce 1921 byl zámek Valdštejny prodán státu, nyní je otevřen pro veřejnost.

Naše voda a archivy města Duchcova, foto Naše voda – Nina Havlová