Na písčitých záhonech u severotuniského pobřeží roste salát, brambory i cibule. Lidé z městečka Ghár al-Malch se tady snaží zachovat techniku svých předků, i když jsou závislí výhradně na dešťové vodě.

„Nepěstujeme tady kvůli zisku, ale pro radost a zachování tradice,“ citovala agentura AFP bývalého učitele Alího Garsího, který obdělává hektar rodinných pozemků. Ghár al-Malch je rybářská vesnička vzdálená asi 60 kilometrů od Tunisu. Zdejší písčité záhony zvané ramli založili v 17. století příslušníci andaluské diaspory. Řešili tak problém nedostatku zemědělské půdy i sladké vody. I dnes tyto pozemky vesničany živí. Rozkládají se na 200 hektarech. Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) je považuje za jedinečné a zařadila je na seznam zemědělského dědictví. Povzbudila tak zhruba 300 lidí dále se o tyto záhony starat, mezi mladými však velké nadšení podílet se na této tradici nepanuje.

Středomořské pobřeží v Ghár al-Malchu tvoří slané laguny, za nimiž jsou vidět strmé břehy. Do písečných ploch kolem lagun za deště stéká z kopců sladká voda a zůstane v nich o něco výš než voda slaná. Kořeny zasazených rostlin pijí z této vody, která do písku vystupuje dvakrát denně, kdy ji tam vytlačí příliv. „Je to, jako když moře kojí své děti,“ popisuje Abdalkarím Gabaru, který tady pěstuje zeleninu 46 let.

Parcely široké maximálně čtyři metry před erozí a větrem chrání rohože. Tímto způsobem je zde možné pěstovat po celý rok bez nutnosti umělého zavlažování. Hektar půdy poskytne i 20 tun zeleniny. Má specifickou chuť a je vyhledávaná, avšak pěstitelé litují, že pro ni nezískali speciální značku. Prodávají ji místním i v Tunisu a za stejnou cenu, za niž se prodává zelenina z vnitrozemských pozemků. „Jsme zcela závislí na dešťové vodě. Snažíme se ji zachycovat co nejpřirozenějším způsobem,“ říká Alí. Stejně jako ostatní v Ghár al-Malchu má obavy, že křehkou rovnováhu mohou narušit klimatické změny, s nimiž přichází nepravidelné srážky a zvedá se mořská hladina.

Aby kořeny cibule, salátu nebo řepy pily jenom sladkou vodu a nedostala se k nim slaná, musí být vrstva písku vysoká přesně 40 centimetrů. Odbornice na hydrologii a klimatické změny Rauda Gafrijová říká, že zvýšení mořské hladiny může celý tento přírodní systém narušit. Specifická políčka se navíc nacházejí v oblasti vyhledávané turisty – mezi lagunami a mořem je bílý písek a kolem zalesněné pobřeží. Hodně se tu staví.

Jedním z důvodů, proč tyto specifické pěstitelské pozemky chránit, je i to, že pomáhají řešit rostoucí problém Tuniska, totiž nedostatek vody. „Tento důmyslný systém nezabírá velkou plochu a nelze jej okopírovat jinde. Ale musíme ho chránit, protože tato země potřebuje každou kapku vody,“ říká Gafrijová.

Podle odhadů FAO má Tunisko k dispozici ročně na obyvatele 403 metrů krychlových vody, což je pod hranicí 1000 metrů krychlových, jež jsou nezbytné k zachování závlahového systému. Běžné zemědělství odčerpává ze zásob země 80 procent vody, což znamená, že je třeba vyvíjet pěstitelské techniky, které budou schopné s vodou maximálně šetřit. V Tunisku jsou ale zatím zcela výjimečné.

Lidé se ale už obracejí k předkům a oprašují dávné tradice. Na ostrově Džerba, který je oblíbenou turistickou destinací, musí v létě dodávku vody často přerušovat. Jedna nevládní organizace tam proto začala obnovovat staré nádrže na zadržování dešťové vody. „Musíme se snažit, aby se tu zabydlela kultura ochrany vody,“ říká Gafrijová.

ČTK/AFP, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová