Dříve nedaleko jeho olivového háje protékal Eufrat, nyní je ale řečiště nejdelší řeky Sýrie na kilometry vzdálené. S prohlubujícím se suchem a na pozadí přetrvávajících geopolitických problémů stromy Chálida Chamíse chřadnou a nedostatek vody pociťuje i jeho rodina, napsala francouzská tisková agentura AFP.

„Je to, jako bychom byli v poušti,“ zoufá si 50letý zemědělec na svém pozemku, který ještě minulý rok zavlažovala voda z Eufratu. To bylo ještě předtím, než oblast postihla téměř historická sucha. „Uvažujeme, že odjedeme. Chybí nám voda na pití a na zavlažování stromů,“ říká pan Chamís.

Mezinárodní organizace a odborníci upozorňují na bezprostředně hrozící humanitární krizi na severu Sýrie, kde úbytek vody v Eufratu zhoršuje socioekonomickou situaci, již tak nepříznivou po deseti letech válečného konfliktu. Pokles hladiny vody, pozorovaný od ledna, by mohl připravit o vodu, ale i elektřinu pět milionů Syřanů. Po suché zimě se podle dat hlášených syrskými přehradami, na která se odvolává OSN i nevládní organizace, množství vody přitékající z Turecka do Sýrie snížilo na polovinu oproti normálu. Na severovýchodě Sýrie, kde převládá kurdské obyvatelstvo, mají lidé za to, že Turecko používá vodu jako politickou zbraň a reguluje její množství na horním toku. Ankara však toto tvrzení důrazně popírá a zdroj z diplomatických kruhů viní z nedostatku vodu klimatickou krizi.

Ať již je důvod sucha jakýkoliv, ve vesnici, kde žije pan Chamís, jsou zavlažovací trubky vyschlé. Řeka se natolik vzdálila, že uvedení čerpacího systému do chodu by bylo příliš nákladné. „Ženy musejí chodit s kbelíkem pro pitnou vodu sedm kilometrů,“ popisuje Chamís. Ve snaze přizpůsobit se novým podmínkám vysadil stejně jako jeho sousedé kukuřici a fazole.

Eufrat, u jehož břehů se podle některých učenců měl rozkládat biblický Eden neboli Rajská zahrada, měří 2.800 kilometrů. V dobách antiky zavlažoval společně s Tigridem úrodnou Mezopotámii, „zemi mezi řekami“, která je považována za jednu z kolébek civilizace. V dnešních dnech řeka teče z Turecka do Sýrie, kterou diagonálně protíná, a posléze do Iráku, kde se stéká s Tigridem. Soutok se pak vlévá do Perského zálivu. V Sýrii Eufrat napájí tři hydroelektrárny a nádrže pitné vody. Ředitel přehrady Tišrín říká, že vody je bezprecedentně málo a stav je alarmující. „Je to environmentální a humanitární katastrofa, situace je ale nebezpečná také z hlediska potravinové bezpečnosti a produkce elektřiny,“ shrnuje. Od „mrtvého bodu“, kdy turbíny přestanou vyrábět elektřinu, dělí hladinu několik desítek centimetrů.

„Už nemáme peníze, abychom nakupovali zavlažovací trubky a generátory,“ stěžuje si jiný zemědělec Husajn Sálih. Kvůli poklesu energie vyprodukované hydroelektrárnami nejde v jeho vesnici elektřina i 19 hodin denně, tvrdí tento otec 12 dětí. „Snažíme se s vodou šetřit,“ sdělil AFP inženýr Chálid Šáhín, který již dvacet let pracuje na přehradě Tabka. „Ale pokud to bude takhle pokračovat dál, budeme muset přestat vyrábět elektřinu pro všechny a dodávat ji jen do mlýnů, pekařství a nemocnic,“ podotýká.

Další problémy působí také skutečnost, že voda z Eufratu není systematicky filtrována, přestože řeka je podle OSN hlavním zdrojem pitné vody 5,5 milionu obyvatel v Sýrii. Následkem toho se koncentrace odpadních vod v řece zvýšila a tři provincie na Eufratu zasáhla epidemie. Znečištěná voda také vyvolala průjmové infekce v uprchlických táborech.

Pokles vody v toku „ohrožuje venkovské komunity, jejichž živobytí závisí na zemědělství“, podotýká vědkyně Marwa Daoudyová, která se na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu zabývá environmentální bezpečností. Francouzský odborník na politickou geografii Blízkého východu Fabrice Balanche varuje, že srážky by mohly být slabé i během nadcházející zimy. „Severovýchodu Sýrie a celé Sýrii se nebude dostávat potravin. Bude potřeba přikročit k rozsáhlému dovozu obilovin,“ míní Balanche. Nevládní organizace udávají, že již nyní 60 procent syrské populace čelí potravinové nejistotě.

ČTK/AFP, ilustrační foto (olivovník) Naše voda