Světe div se, nesmírně pomalý a rozvážný pohyb kontinentů o sobě dal vědět u evropského pobřeží Atlantiku. Píše o tom populárně-vědecký server osel.cz.

Takříkajíc v přímém přenosu tu vzniká subdukční zóna, kde se zanoří oceánská kůra pod pevninskou. Nakonec se tu zřejmě srazí dnešní Iberský poloostrov s východní Severní Amerikou, tak za 220 milionů let.

Naši planetu obvykle považujeme za vcelku poklidné místo, pevný bod v šílené prázdnotě kosmického prostoru, kde cítíme být doma. Ve skutečnosti je Země nesmírně dynamickým světem, který sice není tak neposedný, jako Slunce a jiné hvězdy, za to ale proměnami povrchu s přehledem strčí do kapsy všechna srovnatelná tělesa Sluneční soustavy. Tahle planeta žije vskutku velmi divoce. Něco málo z neuvěřitelného koktejlu změn zemského povrchu vnímáme i za našich pomíjivých životů, většina se ale odehrává na úplně jiných časových škálách, než jaké nám byly dány do vínku. Vzhledem k tomu, jak se třeseme před vcelku nicotnými změnami globální teploty je to asi dobře, alespoň můžeme klidně spát a nemyslet na rozběsněné sopky, které za desítky, stovky či tisíce milionů let zničí nám důvěrně známou krajinu.

Na druhou stranu, občas není ke škodě si připomenout, na jaké planetě žijeme. Že nám hluboko pod nohama bublá oceán rozžhavených hornin a že s celými kontinenty jezdíme po zemském povrchu jako v bizarním planetárním lunaparku. João Duarte z australské Monashovy univerzity v Melbourne a jeho tým podle všeho objevili nově vznikající subdukční zónu v Atlantiku poblíž pobřeží západní Evropy. Je to místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou, v tomto případě se bude zasouvat oceánská kůra pod pevninskou kůru, až do zemského pláště. Duarte a spol. zachytili první známky probouzení doposud vcelku nudné oblasti Atlantiku. Při mapování mořského dna u jihozápadního okraje Iberské desky zjistili, že se tu něco děje. Začíná se tu lámat dno a podle všeho se rozjíždí tektonická aktivita.

Iberská deska, která zahrnuje Pyrenejský poloostrov a také Korsiku, Sardinii a Baleáry, je vlastně mikrokontinent s pohnutou historií, který se momentálně, tak asi posledních 25 milionů let, pohybuje jako součást veliké a líné Eurasijské desky. Vzhledem ke své poloze se Iberská deska například výrazně podepsala na historii Středozemního moře. Teď se podle všeho otevírá další jednání planetárního dramatu, v němž bude tato malá deska hrát zajímavou roli. Jako bychom našli maličké embryo deskové tektoniky.

Vědci mají za to, že se vznikem této nové subdukční zóny souvisí i legendární zemětřesení, které roku 1755 srovnalo se zemí portugalský Lisabon a utopilo celé okolní pobřeží v požárech a děsivých tsunami. Duarte a spol. zřejmě přinášejí vůbec první doklad, že zde začal pracovat velmi pomalý, trpělivý, ale také nesmírně účinný geologický mechanismus, který za přibližně 220 milionů let vžene Iberskou desku do náruče Severní Ameriky. Pokud se Duarteho tým nemýlí, tak vstupujeme do další fáze takzvaného Wilsonova superkontinentálního cyklu. Vše nasvědčuje tomu, že se na Zemi v průběhu historie kontinenty opakovaně srážejí do podoby velkých superkontinentů, které se pak rozpadají, aby se za eony zase vytvořily znovu. Jeden superkontinetální cyklus představuje 300 až 500 milionů let.

Pohled na historii těchto cyklů ihned napoví, že se zvolna blížíme do období srážení kontinentů dohromady a vrásnění nových pohoří. Jinými slovy, čert vem období povodňového neklidu, tohle bude teprve jízda. V místě subdukce vzniká hlubokomořský příkop a fungování subdukční zóny provázejí silná zemětřesení a intenzivní soptění. Bude se masově vymírat a budou vznikat celé nové linie organismů. Naštěstí, nás se to snad už týkat nebude, ani našich blízkých potomků. Pokud nás ale kybernetičtí mágové doopravdy nahrají do věčných robotických avatarů, tak v pětihorách rozhodně nebude o zábavu nouze.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj: Monash University News 17.6. 2013, Geology online 6.6. 2013, Wikipedia (Subduction, Iberian plate, 1755 Lisbon earthquake), foto: Iberská deska se rozjíždí do Ameriky, autor: J. Duarte et al., Geology (2013).