I vzhledem ke stále četněji se vyskytujícím přívalovým dešťům, které často nedokáže v plné míře zachytit kanalizace, by měla ČR změnit stávající systém nakládání se srážkovými vodami. V rozhovoru pro portál Naše voda to uvedl ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Vilém Žák s tím, že základním cílem je snížit množství dešťové vody, které v kanalizaci končí.

K takovému cíli již přitom podle Žáka řadu let přispívá aktuální znění stavebního zákona, podle kterého nemůže žádný nově postavený bytový nebo rodinný dům vypouštět srážkové vody do kanálu. Voda se tak u těchto objektů buď musí zasakovat, nebo musí být instalovány jímky, do níž se srážková voda zachytává, a následně se používá na zálivku nebo na splachování. Podstatně složitější je ovšem zamezit toku srážkových vod do kanalizace ve městech. Jak ale vyplývá z výzkumů ČVUT v Praze a VÚT v Brně, možných systémů k zajištění tohoto cíle existuje celá řada, od podpory zasakování až po zcela nové systémy nakládání se srážkovými vodami ve veřejném prostoru.

Dnes je zavedenou praxí, že zeleň v obcích a městech je obvykle nad úrovní komunikace. Jedním z řešení je přitom podle Žáka tento systém převrátit s tím, že zeleň by byla naopak pod úrovní komunikace, a pokud se vyskytnou srážkové deště, odtekla by voda mezerou mezi obrubníky do níže položené zeleně, kde se následně zasákne. Takové řešení ale nelze použít všude, další možnost proto představují speciálně vytvářené nádrže, kde se voda srážková voda akumuluje a následně je využita k zavlažování městské či obecní zeleně, nebo k mytí komunikací. To je důležité například při nedostatku vody, kdy se v ČR k těmto účelům využívá obvykle voda pitná.

Využít lze také takzvané odlehčovací komory. Ty jsou běžnou součástí vodárenské infrastruktury především je velkých městech (v ČR je jich zhruba 6 000), kde se srážkovými vodami nelze naložit jinak, než že se pustí do jednotné kanalizace. Kapacita odlehčovacích komor a kanalizace obecně je ovšem zejména při přívalových deštích nedostatečná, proto se srážková voda spolu se splaškovými vodami vypouští často přímo do vodního toku, což způsobuje jeho znečištění.

Důležité je tak budovat další akumulační nádrže, které by zajistily zhruba stejný přítok splaškových a dešťových vod na příslušnou čistírnu odpadních vod ČOV). Cílem přitom je, aby na ČOV nejenže přitékalo zhruba stejné množství vody, ale aby byla také tato voda rovnoměrně zatíženy kontaminanty. V současné době je totiž nutné neustále měnit dávkování přípravků k čištění vod, což mimo jiné zvyšuje náklady i nároky na technology na ČOV. Platí totiž, že za deště přitéká vody více a méně znečištěné, pokud je naopak sucho a neprší, přitéká na ČOV vody méně, ale s vysokou koncentrací znečištění.

K tomu, aby systém čištění takovým způsobem fungoval, bude třeba podle Žáka stávající stokové systémy přehodnotit a zároveň rozhodnout, zdali je opravdu nezbytně nutné pouštět srážkové vody do kanalizační sítě, nebo zda je možné jiné řešení tak, aby srážkové vody do kanálu netekly. Podstatné přitom také bude, aby do toků nebyla vypouštěna žádná nečištěná voda.

I v ČR již podle Žáka existují příklady, kdy některé obce při rekonstrukcích přidělávají nádrže pod úroveň terénu do země a srážkové vody jímají. Takových obcí jsou již podle něj desítky a další přibývají. „Platí prostě, že každý litr vody, který do kanálu nepřiteče, je dobře,“ zdůraznil Žák.

Naše voda, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová