Institut pro péči o kulturní a intelektuální dědictví zveřejnil další z rozhovorů Martina Soldáta s tuzemskými osobnostmi (nejen) na téma voda. Dotazovaným je tentokráte Jan Vinkler – český rejdař, jednatel společnosti Konakl a propagátor říční dopravy.

Český rejdař Jan Vinkler odvážně analyzuje problematiku vody. Ta se v jeho očích nestala celospolečenským zájmem. Jako příklad uvádí Holandsko, i když jde o stát, který díky své poloze mohl ovládnout světový obchod. Možná, budeme-li vnímat význam vody, podpoříme nejen zdejší život, ale i rozkvět obchodu. V minulosti naše vlast hrála – a to díky vodě – zprostředkující roli, ovšem i kvůli nešťastné transformaci námořní dopravy to nyní odnes čas … I když schopní jedinci, kteří nejsou spokojeni se status quo mohou nabídnout alternativu. Zásadní je rozhodnutí k činu. Co udělal Tomáš Baťa? Zvedl rukavici, kterou mu nabízela situace.

Dialog natočen v době předinflační.

MS: Pane Vinklere, sešli jsme se k tématu vody, jak k ní přistupujete? Čím je pro vás voda, jaké s ní máte asociace?

JV: Voda je nejen život, ale i obchod. Naši dědové na řekách postavili komory – a to s nějakým výhledem, poněvadž věděli, že kodrcat se se štěrkem a jinými komoditami je hrozné, a proto postavili dřevěné lodě a plavili se po člunech. Nahoře postavili lodě a dole prodali dřevo.

MS: Pokud vím, Vltava byla řeka vorařů, …

JV: … ale také člunařů. Ti zde byli souběžně s člunaři, pouze voraři mohli jezdit déle než člunaři. Voraři začínali na soli v jižních Čechách a člunaři se k nim chtěli přidat. Byla zde nestabilita vodní cesty, a proto člunaři čekali na vodu, kdy začne pršet. Voda jim pak umožnila přivést větší náklady než voraři.

MS: Ve vašich slovech cítím, že voda je hodně spojena s obchodem.

JV: Ani ne. Voda by měla být spojena s lidským myšlením – a to se neděje. Tam, kde jsme měli postavit elektrárny, jsme je postavili, tam, kde je možné postavit jezy a zadržet vodu, je dědové postavili, ale vyprojektovali je i komunisté. My po roce 1989 jsme jich postavili velmi málo. Vize ekologů jsou takové, že budou elektrická auta. V mých očích se jeví tato představa jako nesmyslná.

MS: Víte, že Evropa se rozhodla jít touto cestou?

JV: Evropa byla, je a bude hloupá. Moudří vědí, že perspektivu má vodík a bude palivem budoucnosti.

MS: Jen si uvědomme: dva vodíky a kyslík nám dávají vodu.

JV: Ano, též věřím, že vodíkový motor dávno je, ale nevyužívá se. Jediným retardérem je elektřina, k níž se ekologové upínají.

MS: Zmínil jste prosté, ale zásadní: voda je život. Nestala se z toho fráze?

JV: Fráze to není, protože bez vody bychom nebyli a naše tělo je složeno z velké části z vody. Voda je pak nedílnou podstatou života. Pokud vodu střízlivě pijeme, dovolí nám myslet. Uvedu příklad: s deseti lidmi odvozím na lodích 10 tisíc tun štěrku do Prahy a ulehčím jí od kamionů. Nemusím ji vystavovat srážkám, zápachu z výfukových plynů aj. Na druhou stranu přivezeme do Prahy písek, ale zápach z výfukových plynů jde do vody, neboť tam padá, protože je těžký. Oxidy uhlíku se drží při zemi, a proto všechen nepříjemný zápach odešel do moře. Oceán není nekonečný, ale příroda má schopnost se s tím vypořádat. Také si uvědomme jednu skutečnost – plavíme se za jednu třetinu spotřeby nákladního automobilu. Rozdíl v produkci oxidu uhličitého je nepoměrný a společnost jej nevnímá.

… Otázky spojené s vodou …

MS: Jaké otázky si ve spojení s vodou kladete?

JV: Holanďané ji pojali po svém. Voda tam má vždy přednost. Tážu se, proč jsme nešli touto cestou, proč alespoň zčásti jsme se jimi neinspirovali? V Čechách se vyváží státní hmotné rezervy. Stát dělá výkup zemědělských komodit, dají se do státních hmotných rezerv a obnovují se, pokud by byla neúroda. V mých očích jde o rozumnou věc, ale proč tyto komodity vyvážíme? Ptejme se: proč se soutěží ve dny, jak se soutěží? Tážu se: je v tom záměr? Vždy se tyto procesy dělají v létě. Uvědomme si, že v Labi během léta není dostatek vody. V zimě je, ale lodě se sem nechtějí vracet, poněvadž kdo se bude vracet na sucho? Na českou zem se mnozí dívají jako na zapáchající konec řeky, kam přijedete a nemusíte odjet. To jsou slova poloviny rejdařů Evropy. Do Čech můžete zajet v zimě, ale na jaře – prosím – raději ne. Možnost, že se nevrátíte do evropského řečiště, je strašidelná. Byly zde vyrobeny říční námořní lodě …

MS: Je nepěkné, že jsme se stali pomyslnou černou dírou.

JV: Uvědomme si, že my a Švýcarsko jsme státy, které nemají přístup k moři, ale Švýcaři se starají o část Rýna s Němci – a to jak mohou. Dokonce jej budou prohlubovat, budou dělat vše pro to, aby umožnili plavbu v činnosti. My se zde budeme hašteřit a handrkovat.

MS: Vody si pak nevážíme. Spojujete s ní otázky, které umožní kooperaci?

JV: Ano, vždy byla kooperace mezi železnicí, vodou, autodopravou. Dnes jsme ve válečném stavu mezi autodopravou, železnicí a vodou.

MS: Používáte takové děsivé slovo – válka.

JV: Máte snad představu, že organizace Děti země, jež působí v České republice, má zájem zde ovlivňovat chod věcí, jestliže je podporovaná organizací Deutsche Bahn? To znamená, že německé dráhy nemají zájem o výstavbu plavebního stupně Děčín.

MS: Nechtějí kooperovat

JV: Již nikde. Na Rýnu si německá dráha zadala studii ekologické dopravy na tunokilometr, jež vyšla v její neprospěch, a proto tuto studii zpochybnila. Vše však vyšlo ve prospěch vody. Rozdíl byl v rozsahu dvou eur.

MS: Zde platí: koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

… Opomenutí skutečností vody …

MS: Proč jsme – podle vás – hospodářský rozměr opomenuli? Minulý režim se rozhodl pro vodu?

JV: Ano, z velké části, protože voda měla velkou zelenou. Měli jsme námořní plavbu, protože jsme věděli, že „banánové republiky“ mají peníze a my jejich peníze potřebujeme.

MS: Nezapomínejme na jednu skutečnost: po Labi se dalo dobře plout, jelikož Labe bylo neutrální území bez nutnosti za plavbu platit.

JV: Tuto skutečnost nám zjišťovala Versailleská domluva. Hitler část této dohody zrušil během druhé světové války. Nic nebránilo plavbě.

MS: Díky plavbě jsme kooperovali například s Číňany.

JV: Výměnný obchod je historická záležitost: někdo něco má a druhý danou věc vyžaduje, ale na výměnu má něco odlišného. Uvědomme si jedno zásadní: my máme zájem platit za údržbu silnic, my chceme platit za jejich opravu, byť si uvědomujeme, že bychom tak vysoké náklady nemuseli.

MS: Mám ještě jeden dotaz. Uvědomují si Češi tento ekonomický rozměr, nebo akcentují ekologický rozměr? Mluvíte z pozice toho, kdo je vodou živen.

JV: Češi o vodě uvažují jako o způsobu rekreace, že se na ní může během zimy bruslit, že se na ní může plout plachetnicemi atd.

MS: Nyní se podívejme na ekonomickou rozvahu …

JV: Uvažuji-li o ní, jsem pro to, abychom udělali referendum o stavbě děčínského jezu, neboť to má ty a ty klady. Jsme v době, kdy se v Čechách rozjela kampaň: nechceme D – O – L kvůli ceně aj. Stát by mnohé mohl prodat: pro Evropu postavíme D – O – L. Tím pádem získáme unijní prostředky. Nebude to stát 600 miliard korun. Stavba bude nákladná a Evropská unie nám na ni z velké části přispěje. Poté zde bude koridor, bude zde i zadržená voda v krajině – poté se z vody bude moci vyrábět i vodík. Budeme možná jednou nezávislí, a proto stát bude mít monopol.

MS: Víte však, jaký je stát hospodář?

JV: V Čechách strašidelný.

MS: Nebyl bych optimistický ve věci investic státu. Víte sám, že projekty státu jsou ambiciózní, ale končí bolehlavem.

JV: V mnoha případech končí nedobře. Ale na vodní stavby by neměl být jednostranný pohled. Měli bychom si uvědomit, že jde o zadrženou vodu: voda pro plavbu, voda pro elektrárnu, voda pro zavlažování a manipulační zdroj povodní.

MS: Voda je z přirozenosti multifunkční.

JV: Zeptejme se, kolik takových využití má jedna dálnice? Máme zájem cestovat tam a zpět, přepravovat náklady?

MS: Ta je omezená, ale slouží lidem, kteří cestují.

JV: A zatím řekami denně odtéká voda.

… Úcta k vodě v kontextech …

MS: Prosím vás, diskutujme otázku úcty k vodě. Z toho, co jste řekl, můžeme vyvodit, že úctu k vodě budeme mít tehdy, pokud se jí zdravě zhostíme, využijeme její síly, pokud nám voda pomůže společensky, ekonomicky. Tím myslím, že například postavíme dokonalejší jezy pro plavbu, ale zároveň ochráníme přírodu. Úctu projevujeme tím, že vodu dokážeme správně využít, přetvořit, dokážeme zavlažovat, doslova dokážeme z pouště udělat oázu, nebo věci necháme jen tak plynout?

JV: My kvůli politikům přestáváme mít úctu k vodě. Poslední projevená neúcta k vodě byla v roce 2009. Tím bylo rozhodnutí pana Martina Bursíka. Ten v roce 2009 zrušil návrhy na přibližně 400 projektů na zadržování vody, které připravovali čeští geodeti a jiní odborníci. Myslím si, že i za komunistického režimu byla úcta k vodě větší.

MS: Máte zkušenosti i z Evropy …

JV: V roce 2017 jsem navštívil Portugalsko. Právě tam jsem poznal zadržování vody v krajině, když neprší. pokud se vykácel strom, byl hned nahrazen. Ve Španělsku byla zase situace odlišná.

MS: Aktivity, které zmiňujete, jsou závislé od myšlení jedinců.

JV: Myšlení pana Martina Bursíka stálo tuto zemi mnoho peněz.

MS: Není tento přístup příliš osobní?

JV: Ne, pouze ten, kdo neví, že vodu můžeme zadržet, že voda přináší život. Můžeme tam postavit elektrárnu a energii, kterou můžete použít na cokoliv, vlastně máme „zdarma“. Bude-li vodu potřebovat zemědělec, užije čerpadlo na čerpání vody. Nevyužíváním možností projevujeme neúctu k vodě, která zde panuje. Jen si vezměte, jak dlouho čekáte na stavební povolení, máte-li zájem si postavit rodinný dům. Vlastně nevyužívání potenciálu jde proti logice věci.

MS: Pokud jsem dobře pochopil váš přístup, poté neúctu k vodě hlavně projevují politické elity.

JV: Ano, impuls dávají ti, kteří nám vládnou. Kdyby k nám, ke krajině, k přírodě měli úctu, věděli by, že jsme výrobci dvou abnormálních výrobků, které nikdo na světě neumí vyrobit. Jedná se o dvoutaktní kovové hřídele pro velké motory, které se vyrábí v Ostravě Vítkovice. Druhý výrobek je z Děčína, kde se vyrábí tlakové nádrže, jež jsou vlnité a na poušti se rozpínají podle potřeby uživatele. Tento produkt umí vyrobit pouze dvě společnosti na této planetě. Budu-li osobní: pan Martin Bursík si myslí, že Česká republika je „velká planeta“.

MS: Skutečnost, o níž mluvíte, je způsobena též tím, že mezi jedinci a firmami není dostatečná kooperace.

JV: Nemyslím si. Vlastníci společnosti, kteří ji koupili, šli do Čech z jediného důvodu:  jsme jedni z mála, kteří přemýšlí, a ostatní národy pouze dělají to, co se jim přikáže.

MS: Jednoduše: improvizujeme.

JV: Ve strojírenství dokážeme domyslet věci, umíme postavit soustruhy, o nichž se druhým ani nezdá, a právě z toho vyjde konkurenceschopný výrobek, …

MS: … ale dnes za pomoci německé důkladnosti.

JV: Ano, ale Němci nemají prim, aby výrobky dokázali vyrobit.

MS: Jsme s to řešit situaci ad hoc? Trochu jsme odbočili, a proto bychom se měli zeptat: proč ona excelence neproniká do rozhodnutí i těch, kteří nám vládnou a vytvářejí systém?

JV: Odpověď je snadná: málokomu se chce chodit mezi hloupé.

MS: Ti, kteří něco umí, …

JV: … by nešli do vlády. Vést dialog s hloupým člověkem je úmorné. Máme zde takové nařízení, že nemáte-li dostatečné vzdělání, nebudete moci vykopat plot. V tomto státě jsou nařízení postavena tak, že vrchnost bude dohlížet na správné vykonání prací.

MS: Cítíme v tom pošetilost a též ničení potenciálu. Schopní pak odchází za hranice, …

JV: … případně je mnohé děláno načerno. Je to škoda, protože se tím ochuzujeme, avšak „myslící“ na špatném místě vytvoří hloupost. Situaci trochu vychýlím: vymyslí-li „Brusel“ malé podpatky, my je musíme zmenšit, jelikož bychom měli být lepší než Brusel.

MS: Uvedl jste, že minulý režim pečoval o úctu k vodě.

JV: Ano, staral se o ni a také počítal s katastrofami, a proto měl zájem o její zadržení. Dokonce když se v padesátých letech na Moravě začaly objevovat náznaky pouště, uvědomil si, že budou nutné závlahy, dělal geologické průzkumy, dělal vrty.

MS: Mluvíte však i o období, kdy se prováděla meliorace.

JV: Ano, někde přebývalo, někde chybělo. Minulý režim melioroval bažiny. Dnes by tam voda byla potřeba, protože se z krajiny pozvolna stává poušť, avšak voda není. S tím však též počítali. Na zadržování vody se vytvářely projekty, mnohé bylo připravené, a když přišel rozhodný den, otevřel se „šuplík“ a šlo se. Dnes v šuplíku nic není, mnohé se nechalo propadnout, a rozvrhnete-li si práci, dnes podstoupíte EIA, SEA, ale jistě někdo vymyslí HEA, BEA, GEA. Vlastně lidé mají zájem vymyslet vymyšlené.

MS: Ukrutná pošetilost. Tento přístup nás vede k tomu, že se točíme v kruhu. Jedinec, jenž se točí v kruhu, dostatečně nevidí, co se nachází kolem.

JV: Společnost jednoduše upadá. Občané si řeknou: musel bych si dojít na úřad pro povolení, a proto tam nepůjdu. Podobný přístup je uplatněn nejen například u malých vodních elektráren, ale u vody jako celku. Až se budete nudit, vydejte se na stavební úřad a řekněte: Na mém pozemku je potok a rád bych si tam udělal elektrárnu o výkonu 200 wattů.

MS: Žertujete!

JV: Trochu. Ukazuji, jak si umíme vážit vody.

MS: Vyžadují-li úřady po vás velké množství povolení, jde o velký faul ve vztahu k vodě.

JV: U nás se v mnoha případech povolení opakují.

MS: K jaké došlo proměně? V minulosti byly na úřadech experti, režim padl, ale nyní v roce 2019 jsme v horším stavu.

JV: V současnosti zažíváme degeneraci. Jen si vezměme, co se dnes staví? Máme projekty, které odpovídají vltavské kaskádě?

MS: Nejsou.

JV: Mohly by to být jiné a nemusely by projekty být takových rozměrů. Vypomohu si příkladem z Číny: Přehrada Tři soutěsky by se nepostavila, pokud by zemi nespravovala komunistická strana. Režim stavbu přikázal a postupovalo se podle plánu.

MS: Využijme lépe české reality.

JV: Podívejme se, jak je nyní obtížné postavit jeden díl pražského metra – a to je podzemí.

… Demokracie a úcta k vodě …

MS: Nepodílí se náhodou na nedostatku úcty k vodě samotná demokracie?

JV: Ano.

MS: Formulujme tezi takto: pokud by zde byl monarcha, vladař, ten by zavelel a realizace děl by se rozběhla.

JV: Tuším, že ve Francii jsou dva kanály, které byly postaveny na podnět rozhodnutí vladaře.

MS: Pokud se nemýlím, šlo o propojení Atlantiku a Středozemního moře. Bylo to v období Ludvíka X.

JV: Na tom nic nemění, že výnos vladaře byl pro zemi přínosem. Šlo o zkrácení obchodní cesty, vznikala tak přidaná hodnota atd. Zvýšil se pohyb lidí, a proto místní lidé více prodali, v krajích se vytvořilo více řemesel atd. Vlastně se tehdy myslelo, ale dnes tomu tak není.

MS: A máme takovou možnost v komunikaci.

JV: Máme také pana prezidenta Miloše Zemana. Je zastáncem zaměstnanosti a za vlády ČSSD otevíral automobilky. Co z toho vyplývá? Jsme montovnou – a ne zemí plnou technologických společností.

MS: Můžeme doplnit: v zemích, kde jsou montovny, kde se „nemyslí“, tam není velká úcta k vodě.

JV: Nemohu tvrdit, že ti v montovně jsou hloupí, ale tito zaměstnanci jsou limitovaní. Ve filmu Bony a klid je spojení: jsou tam ti, kteří musí pracovat, žrát a ***, což je přívažek montoven. Podnikatel je nucen myslet. V průmyslu, který máme zde u nás, se příliš nemyslí.

MS: Popisujete redukovaný život.

JV: Zeptejme se: museli jsme jej mít?

MS: Udělám krok k vodě, podíváte-li se na velké vodní dílo, například na vltavskou kaskádu, řeknete si: je-li voda přesně naváděna našimi stavbami, její tok je přesně naplánován, …

JV: … z čehož vyplývá, že jde o krajinný zásah. Není to nic spontánního, a proto jsme si pomohli k přetvoření.

MS: Je otázka, zdali přetvoření nejde proti úctě vodě samé.

JV: Víme, že velká část staveb v Čechách i na Moravě byla postavena jako obrana proti povodním. Naši dědové málo stavěli odboční kanály a závlahové kanály. Má otázka tedy bude znít: Proč z Labe u Hradce Králové společnost ČEZ, která by ji v noci mohla „rozdávat“, nepřečerpává tuto vodu v určitých měsících do jistých nádrží, když by poté zemědělci měli lepší výnosy z hektaru? Proč zde není 300 – 400 tisíc podzemních nádrží? Mohli by jednat v tomto duchu. Zavlažím si, neboť obilovina to potřebuje, v noci to načerpá ČEZ, když to má převádět do transformátorů? To však je spojené s vodou, protože vody je zde ještě dostatek, ale ta – bohužel – odteče. Evropa by nám mohla poskytnout dotace a po republice by se mohly postavit zadržovací nádrže. V Jeseníkách má ČEZ vyrovnávací nádrže.

MS: Tuším, že jde o Dlouhé stráně, což je stavěné pro vykrytí špiček, pokud se nedostává.

JV: Mohu-li ve špičce zmáčknout tlačítko a plním nádrže, zemědělci by si mohli povlhčovat svou půdu. Tím by vyrovnávali spodní prameny. Vím, investice by byla nákladná, ale nebyla by to činnosti pouze pro nás. Toto se dělá vždy pro budoucnost. Dnes se takto nikdo nepřemýšlí. V Čechách se nebude stavět nic, jelikož se bude vymýšlet nová „BEA“, „SEA“ je již určená. Vlastně jsme u „znevážení si“ vody. Podílel jsem se na rekonstrukci přístavu v Libni a Povodí Vltavy mi dává souhlas. Z mého pohledu toto není možné. To je pro mě velká síla. Jejich aktivitu bych pochopil, kdyby to bylo záplavové pásmo plus kilometr, ale není vhodné, aby mi do místa dávalo souhlas Povodí. Vlastně jsme účastníky absurdity. Povodí jsou také správcem spodních toků – jsou zde řeky, říčky, potůčky. Rozumím, pokud to bude kolem Botiče, ovšem pokud není široko daleko nikde nic, proč tam má zasahovat stát?

MS: Možná jsme se dostali na Kafkův Zámek. Neměli bychom zapomenout, že tato skutečnost silně odčerpává tvořivou energii. Nepomohly by ke zvýšení úcty k vodě spíše malé projekty jako tvorba remízků, tedy něčeho, co zdánlivě není vidět, avšak právě to bylo nedílnou součástí krajiny?

JV: Vlastně jde o zbytečnou práci. Není tam vidět efekt – není tam obrovská přidaná hodnota, kterou všichni mají zájem vidět. Že tato činnost přináší efekt, je pro mnohé na druhém, třetím místě. Většina má zájem vidět onen výstup.

MS: Malý princ od Exupéryho tvrdí: důležité věci jsou očím skryté a neviditelné. Jestliže vychováváte dítě, výsledky také hned nepoznáte.

JV: Souhlasím.

MS: Snažíte-li se někdy sebevíce, občas je vaše snaha marná. Tak je tomu i s krajinou, zasahujete do něčeho, vytváříte něco pro život – a nechť rozhodne vývoj.

JV: V minulosti jsem se dostal k fotografiím, kde byla zachycena Jižní Korea a proměny krajiny. Divil jsem se, co si tam dovolí architekti. V Koreji byly přírodní lesy, ale postavili přehradu, zábavní parky, chaty, vily. Společnost si to přála, byť tomu nikdo nemusí rozumět. Také tam jezdí velké námořní lodě, které se posouvají díky „výtahům“.

MS: Čína je má též – a ve větším měřítku.

JV: Tamní společnost k tomu přistupuje „podnikatelsky“, ale Evropa kráčí zpět do socialismu. Jižní Korea vytvořila mnoho vodních tratí a kolem vytvořila bohaté zázemí. Dnes v Čechách máme obtíže, jestli bude moci Českým Švýcarskem projet loď a lokalita nebude zkažená betonovou hrází, jež by byla postavena v Děčíně.

… Příčiny nedostatku vody v kontextech …

MS: Jaké jsou hlavní příčiny nedostatku péči o vodu?

JV: Přiznávám, jsem skeptik v oblasti globálního oteplování, nevěřím na něj. Viděno historicky, vědci mají zmapované rozvržení dob ledových i meziledových. Uvažujme, je-li dnešní společnost schopna vytvořit takové množství oxidu dusíku, jako tomu kdysi pomohly sopky, které byly na planetě. Uvědomme si: pozorujeme regeneraci planety, jelikož jsme byli svědky i zhoršování životního prostředí. Vezměte si, co způsobila jedna malá sopka na severu – tuším v Grónsku. Pokud by uteklo magma, kolik lidí si bude říkat, co je to za katastrofu? V mých očích se jedná o uměle vytvořené skutečnosti, během nichž se tlačí na lidi. Asi jde o jistou podobu ideologie. Je uváděno: stavíte zde betonové stavby, stavíte továrny, oteplili jste moře, nyní tento přístup způsobuje globální oteplování. Ale až se planeta „rozhodne“ a o pár stupňů se pootočí od slunka, začne mrznout. Co se pak budete říkat?

MS: Víme, že i v Grónsku se nacházely zelené pásy.

JV: Lidé jsou strašeni, že bude kolaps, bude katastrofa.

MS: Jsme svědky sebenaplňujícího se proroctví, které zní: nebude voda, pak skutečně přijde krize. Nezapomínejme, že lidé ze sebenaplňujících se proroctví doslova „žijí“. Jsme součástí jedné části. Problém globálního oteplování – klimatické změny – je jedna část problému nedostatku vody, druhá je, že vodu v krajině neumíme zadržet, jednoduše nám rychle odteče. Podíváte-li se na pole, na nichž se pěstují plodiny, když zaprší, voda steče z povrchu – a to je vše.

JV: Neplatí to pouze o Babišově řepce, ale i též i o pěstování kukuřice. Co způsobuje nelad, je trh. Lobbisté se postarali, aby se řepka přidávala do paliv. V mých očích tento návrh zpracovali lidé z pomocné školy. Vždyť jde vlastně o „jed“. Nafta sama není tak závadná jako nafta s řepkou. Česká pole jsou tak zdevastovaná, zničená, že již nepomůže ani hluboká orba.

MS: My jsme na ni rezignovali. Kdo jde touto cestou? Již málokdo.

JV: Je nákladná.

MS: Také nemáme kravíny a není mrva, tu nahrazujeme chemií. Tato skutečnost je způsobena tím, …

JV: … co vymysleli naši předkové. Místo toho, abychom potraviny měli „bio“, máme to „chemo“.

MS: Opět připomínáte význam lidské invence.

JV: Není-li síla přirozeného hnojiva, nastupuje chemie. Vzpomeňme si, že po explozi v Černobylu rostly houby, nyní je jich úroda již několik let mizivá, ba nejsou, protože jsou sucha, což jsou spojené nádoby. Dnes lidé „unikají“ k biologickému a jsou za to ochotni platit velké sumy. Tím, že jsme přijali chemické hnojení, můžeme snáze pěstovat řepku, v jinou chvíli kukuřici, ale nezajímáme se, jaké to bude mít dopady.

MS: Nejsou náhodou jedním problémů chybného zadržování vody i rozsáhlé lány, s nimiž jsme se nedokázali po roce 1989 vypořádat? Nejen E. F. Schumacher zdůrazňuje: Malé je milé.

JV: Máte pravdu. Je snazší hospodařit na velkolánech, odpadla nám čtyřletá perioda, protože se střídalo pěstování brambor, komodity jako řepa, obilí, kukuřice. Toto jednoduše odpadlo, a proto jsme naši půdu začali drancovat, neboť máme zájem o těžbu, a těžíme na úkor krajiny.

MS: K tomu, abyste dokázal zadržovat něco, co je vzácné, musíme mít dlouhodobý výhled.

JV: Právě dlouhodobý pohled je tím, nač jsem upozornil: společnost ČEZ má přebytky, měly bychom vybudovat podzemní nádrže a do jara by se měla sytit celá země z toho, co odtéká do Německa.  A odtékalo by stejně mnoho. Nechť vracíme zpět vodu do míst, byť uměle. Toto však neumíme. K vodě se chováme tímto způsobem: co blbneš, vody je dost! Stačí si pustit kohoutek. Takoví občané vodou opovrhují a nemyslí na budoucnost, že bude hlad, sucha. Právě na tato témata bychom měli vést debatu, měli bychom o nich přemýšlet atd. Budu konkrétní: sousedka má dům, kolem něhož teče potůček, já se snažím koupit protilehlý pozemek, abych vlastnil pozemky, kudy teče potůček. Když bych byl úspěšný, hned bych zadržoval vodu, jelikož mám zahradu a rád bych tekoucí vodu použil na zavlažování zahrady. Tážu se, proč bych měl pouštět vodu do Berounky, odkud by měla odtéci do Německa? Já jsem ten, kdo ji bude potřebovat, kdo má zájem zavlažovat, kdo touží mít velkou sklizeň. Nadlehčuji, ale vláha v půdě by měla být zachována.

MS: Pozor, nezapomínejme, že voda je součástí cyklu.

JV: Přijde, vypaří se, naprší atd.

MS: Koloběh, jenž popisujete, je narušen: prší, kde nemusí, neprší, kde by mělo.

JV: Využijme zkušenosti z české minulosti. Jakub Krčín z Jelčan byl tvůrcem rybníků. V jižních Čechách byly povodně, …

MS: … spíše šlo o mokřady, a on je vysoušel.

JV: Jaká nám tím vnikla přidaná hodnota? Rybníky vznikaly na chov ryb a povodně se tím regulovaly.

MS: Nezapomínejme, že díky tomu také jezdíme k rybníkům na rekreaci.

JV: Dnes je to turistická atrakce, která má přidanou hodnotu, neboť tam můžete jezdit na plachetnici, surfovat. Tyto plochy mohou využívat rybáři atd.

MS: Záměr ocenili lidé v renesanci a oceňujeme to i dnes. Skutečnosti bychom měli vnímat citlivě, s pokorou.

JV: Ryby pro český trh nejsou jedinou přidanou hodnotou, protože nedále tam zůstaly rybníky, nadále je přítomen cyklus, o němž jste mluvil: voda cirkuluje. Ptejme se, co se nachází v této krajině? Je tam pára z vody, kterou se sytí celá krajina. V místech, kde není voda, neprobíhá sycení, není tam vzdušná vlhkost. Ale naši předkové ji kdysi vyrobili. My jsme jich mohli mít přibližně na 400 projektech, které byly zrušeny ministrem Martinem Bursíkem. Jen si uvědomte, že vlhkost v těchto oblastech má za následek růst hub a jiných rostlin. Ekologové často namítají: není vhodné dávat beton do krajiny, a proto raději žádné nádrže pro zadržování vody, takové jsou odpovědi ekologů a krajinářů. Přiznám se, že bych tyto stavby zakamuflovat, ale nejprve bych ony nádrže postavil. Když budou postaveny, vhodně je zakryjme. Realizujeme-li tyto nádrže, poté si vody budeme skutečně vážit.

MS: Nezapomínejme na jednu skutečnost. Není jedním z příčin možného nedostatku vody i to, že za vším hledáme peníze?

JV: Kvůli tomu by byl nedostatek vody?

MS: Nezapomínejme: vše je dnes orientováno na peníze.

… Voda a povodně …

JV: Jak pak můžeme ovlivnit skutečnost, že naprší u nás či v Rakousku? Všechny neštěstí – povodně v roce 2002, 2013 byly způsobeny tím, že srážky měly spadnout v krajině Dunaje, ale skončily v Čechách. Já si tyto skutečnosti vysvětluji tak, že foukal jiný vítr. Úhrny srážek byly takové, že jsme je u nás dlouho nepamatovali.

MS: Pamětník si vzpomene na zaplavené části Prahy, která takovou vodu také nepamatovala.

JV: Větší povodně byly v roce 2013 a zmíním jediný důvodu. V roce 2002 velkou úlohu sehrál ČEZ. Neprovádělo ji Povodí Vltavy, ani Povodí Labe. Nenasytnost se stala součástí genetického kódu, povodně dopadly, jak dopadly. Od roku 2013 je zavedeno rychlé odpouštění z Vltavské kaskády, když se ví, že by deště mohly spadnout v Čechách, ne v Rakousku. Před rokem 2002 jsem se tázal, proč se neodpouštělo, řekli mi: Nač se tážete? Po povodni ČEZ vodu zadržoval dál, protože vše muselo projít elektrárnou. Když byla povodeň 2002, nevypouštělo se, poněvadž v částech Prahy se objevila voda, což bylo to chybné rozhodnutí. Lze tvrdit, že povodeň v roce 2002 byla manažersky nezvládnutá. V roce 2013 se začali manažeři učit.

MS: V roce 2002 protékalo Vltavou mnohonásobně více vody, než garantuje pražská kaskáda.

JV: Byla to shoda náhod, kde se setkaly vlivy, které by jinak nikdo nepředpokládal. Je však otázka: když to začalo, manažeři nezačali vypouštět. Podíváte-li se do historických křivek, zjistíte, že je snaha návaly rozdělit. Naskýtá se otázka, jak je řízení velké vody upraveno, máte-li odpovídající hlášení. Položme si otázku, proč se vesnice Zálezlice opět „utopila“, pokud jsme měli zkušenost z minulosti.

MS: Chyby se stávají v řízení povodní.

JV: Odpověď je dána: Povodí Vltavy dobře nepečovalo o koryto řeky.

MS: Jsme u něčeho odlišného: důležitou roli hraje šlendrián.

JV: Takový je holý fakt.

… Příklady dobré praxe v nakládání s vodou v úvahách českého rejdaře …

MS: Věnujme se příkladům dobré praxe nakládání s vodou. Kde bychom měli začít? Zbyňkem Hrkalem, ten tvrdil: český člověk se naučil šetřit s vodou v porovnání s lidmi ze Saudské Arábie. Cena je důležitým faktorem, abychom dělali dobrá rozhodnutí, abychom hospodárně s druhými nakládali. Důležitá je asi i systémotvorná úloha státu.

JV: Během doby jsme se naučili přemýšlet, abychom si zvýšili „vysoké“ účty, začali jsme šetřit. Jednoduše: neplýtváme tak.

MS: Chováte-li se šetrně, můžete též využít dešťovou vodu, ale hlavně, využijme technologie, aby z místa, kde voda přebývá, se převáděla do míst, kde naopak voda chybí. Jste tím, kdo preferuje infrastrukturní projekty.

JV: Ano. ČEZ během problémů má zájem využívat některé vodní elektrárny v místě na noční provoz. Odstaví si své elektrárny, které může zastavit.

MS: Využívá se energie, která by jinak nebyla využita?

JV: Říká se, že před zákonem jsou si všichni rovni. Máte jet do Německa, Střekov je poslední komorou, večer naložíte, protože se podíváte na měřící přístup a zjistíte, kolik je tam vody. Naložíte na ponor druhého dne, neboť jej tam vidíte, pak přijde a vše je jinak. Kladu si otázku: jak se to může stát? Odpověď je snadná a má tři písmena: ČEZ.

MS: Jak se toto může stát?

JV: Přes den ČEZ nevyužije všechny vodní elektrárny a vypne je, ale pustí je v noci a voda odteče do Německa, proto není ráno možné plout.

MS: Zde jsme u kooperace, kde možná vidíme střet Davida a Goliáše.

JV: Jak se však můžete bavit s molochem? Ten s vámi nikdy nebude kooperovat, ten si člověka nepoužije ani jako kapesník. Taková je realita. Úplně stejně se chová i německá dráha. Nejen, že sponzoruje Děti země, aby se nepostavil jez, ale tak se chová i k vlastním lidem kolem Rýna. Vlastně se setkáváme s hamižností molocha.

MS: Abychom zajistili kooperaci menších, je potřeba velké společnosti rozdělit.

JV: Tato cesta není možná. Takovou sílu nemá ani vláda této země, aby mohla něco podobného provést.

MS: Silnější jsou silnější a slabší jsou ještě slabší.

JV: Přiznejme si, že česká vláda je hodně slabá a ČEZ jednoduše nepoučitelný. Stát sám sebe nebude pokutovat. Podíl státu je zde jasný a jde mu o vytvořený zisk – a část z něj se dá do rozpočtu …

MS: … a jím proteče jako voda do Německa.

JV: Lze pozorovat, že někteří opomíjejí lidské životy, vytvořené hodnoty jako domy, infrastrukturu. Tak jednají velké společnosti jako ČEZ, České dráhy či podniky ve vlastnictví státu. Chovají se v logice: my jsme zde, bude po našem a ostatní převálcujeme, a také tak konají. Kooperace zde prakticky existuje.

MS: Vytváří-li kooperace malých myšlenky, vede ke specifičnosti krajů, vede v konečném důsledku i k úpravě dopravního mixu.

JV: Spolupráce, o níž mluvíte, se může stát nejen pouze v Holandsku, ale i v Jižní Koreji, Číně a podobných zemích, ale u nás je tento problém neřešitelný. Když jsem na toto přišel, přes Svaz dopravy jsem se snažil dostat do jedné komise Povodí Vltavy, kam dochází i zástupci ČEZu, abych docílil toho, že bychom chtěli mít přehled o činnosti konkrétní vodní elektrárny, abychom mohli dokázat, že dělají vše pro to, abychom my, podnikatelé, na vodě nebyli.

MS: Ačkoliv stát ve svých usneseních deklaruje: máme zájem o dopravu, jste ničeni společnostmi s majoritní účastí státu. Tento přístup je pokrytecký.

JV: To si můžeme říkat my dva, ale přes tento přístup společností s majoritou státu „nejede vlak“.

MS: Je to důležité v tom ohledu, že Česká republika v otázce dopravy bude závislá na kamionech. Co „nespolkne“ kamion, je předáno železnici a řeky budou pouze pro výletní lodě, jak je známe z labské i vltavské cesty. Investice do zvedání mostů vyjde v niveč.

JV: Stát konstatuje, že něco dělá, ovšem má problém, neboť naše republika bude potřebovat další atomovou elektrárnu, případně rekonstrukci stávajících. Reaktor může připlout pouze po vodě a žádným jiným kamionem nepřijede. Někteří si mysleli, že se reaktor může přepravovat vzduchem.

MS: Nezapomínejme: lidská představivost je nekonečná a papír snese vše. Shrňme naše poznatky: Člověk, který se snaží jednat a ve věci vody být aktivní, zápasí s překážkami. Ze strany státu není koncepce, není zde někdo, kdo by jednotil, vláda se zabývá podružnými věcmi, a pokud sami občané nebudou dostatečně aktivní, nebudou vnímaví k prostoru, kde žijí, od vrchnosti se pomoci nedočkají.

JV: V Čechách se od vrchnosti pomoc nemůže čekat. Vyjádřím se metaforicky: podle mé zkušenosti občané nebudou nikdy aktivní, protože hrstka lidí, kteří jsou aktivní a něco dělají, musí kličkovat ulicemi, poněvadž na každém rohu stojí odpůrci se svěracími kazajkami a aktivní „blázny“ nejen od vody chtějí vozit do Bohnic. A proto hrstka aktivně jednajících nic nezachrání. V této zemi je tolik spokojených lidí – a to se vším, poněvadž žijeme v „kouzelné době“, a proto žádný převrat nečekejme. Někteří z nás uvažují: mravenci by se šláplo na krk, utopil by se, my jej však nepotřebujeme.

MS: Co říkáte například aktivitám Milionu chvilek pro demokracii, které se snaží reflektovat nešvary v této zemi – a tedy i hospodaření v zemědělství i s vodou?

JV: Budu konkrétní. V roce 2007 jsem požádal stát o dotaci na opravu lodě. Sdělili mi: bude to takto a takto, já jsem jim odpověděl: tady je chyba, neboť jezdím do Prahy a Praha je bohatý region, já nemohu čerpat dotace EU. Bylo mi řečeno od státu: zamyslíme se nad tím, a proto si podejte žádost o dotaci. Podal jsem žádost, prošel jsem administrativním řízením, byl jsem úspěšný, dostal jsem 12 milionů dotace na svůj byznys. Objednal jsem se na ministerstvo a řekl jsem jim: já jezdím do Prahy, a proto ji nemohu čerpat. Odpověď zněla: vymyslíte to: zastavíte na Mělníku a z tisíce tun tam prodáte jednu tunu. Touto operací se vaše přeprava stane „lomenou“ přepravou – a nejedná se o přepravu do bohatého regionu. Řekl jsem jim: váš návrh dám do obálky a ministrovi dopravy jej zašlu s děkovným dopisem. Nerad bych byl „napálen“ za účelově vyvedenou dotaci. Zeptejte se, čím bylo Čapí hnízdo? Nebylo to vyvedení peněz EU? Kdybych toto dělal já, budu ušlapán, neboť by šlo o zneužití dotací. Je otázka, jak jsou nastavena média. Tím se dá ovládat cokoliv. Nemyslím si, že naše republika je vyspělá země, je to spíše nevyspělá Tanzanie.

… Hledání pravdy …

JV: Často se tážu, kde se potkáme pravdou?

MS: Pravda se hledá. To máte jako s vodou, která je médiem, jímž se můžeme dostat do různých míst, utváří dialog v krajině stejně jako slova mezi lidmi.

JV: V mých očích je projekt jezu Děčín tím, jenž vede dialog s krajinou. Je tam jez, který je proměnný ve srovnání s jezem ve Střekově a chrání životní prostředí. Environmentalisté neustále radí investorům. Je to jako kdybych radil správcům v jaderné elektrárně. Nevyjadřují se ke kráse pohledu: váš nápad byl dobrý, máte zájem, aby byla zavlažována krajina. Za přístup investorů a návrhářů jsme nedostali pochvalu.

MS: Pokud bychom šli touto cestou, asi by se musely předělat ostatní jezy – i sám Střekov.

JV: Nemusí, poněvadž Střekov je záchytný.

MS: Uvažuji, že takové dílo by se asi nikdy nepostavilo. Uvědomme si, že toto dílo se stavělo za první republiky.

JV: Bylo postaveno díky inženýrům ČKD –  neboli firmy Kolben – Daněk.

MS: Pocházím z Poděbrad a tam máme hydroelektrárnu navrženou profesorem Antonínem Englem. Nevím, kdo by to dnes stavěl.

JV: Postavit není problém, je to otázka financí.

MS: Takové dílo je nutné prosadit.

JV: Nyní je dostavěná elektrárna Roudnice nad Labem, což je velký gigant, a přiznávám, že ani strana ekologů příliš mnoho nenamítala. Věděli, že získaná energie je z vody, která odteče. Také kajakáři dostali svou příležitost. Těm se upravila trať a mají tam to, co žádali. Je nutné vodní díla dělat nejen pro sebe, ale i pro širší veřejnost.

MS: Při realizaci těchto staveb nechme ideologii stranou. Snažme se v činnosti každého vidět pozitiva, …

JV: … jelikož negativa jsou ve všem.

MS: Pokud si jich všímáme. Je to něco podobného jako jednání nás samých. Čím více se zabýváme problémy, tím více jsme schopni vidět nedostatky. Zde je nutné zdravě jednat – kráčet kupředu.

JV: Tento model jednání je u nás vzácný.

MS: Třicet let po roce 1989 nejsme schopni a ochotni vést zásadní dialogy například o ekologických záležitostech, které nám umožní další rozvoj společnosti a hospodářství jako celku.

JV: Člověku by se chtělo plakat.

… Srovnání se zahraničím …

MS: Je možné, aby české řeky byly na tom stejně dobře jako německé? Hamburk je přístav, kam pluly české lodě díky labské neutralitě. Hamburk je přece prosperující město, živoucí město. České přístavy v tomto ohledu nejsou rozvinuté a upadají.

JV: Stát udělal dobrou věc: neprodal dálnice. Stát udělal špatnou věc, prodal přístavy. Vlastně jde o chybu privatizace.

MS: Bylo tam chybné nakládání s majetkem?

JV: Někdo za tuto osudovou chybu měl být odsouzen, ovšem již nebude. Někdo si udělal touto cestou „malou domů“. K tomu nemělo vůbec dojít, protože všechny přístavy v Německu a v celé vyspělé Evropě jsou státní. V Americe a jiných evropských státech jsou soukromé, avšak v Evropě je to zvykem a tradicí, že patří státu.

MS: Udělali jsme osudovou chybu. Nedivme se: v roce 1989 byl převrat, chcete-li sametová revoluce, a během ní jsme vylili vaničku i s dítětem.

JV: Zeptejme se takto: kdo vyhrál II. světovou válku?

MS: Vyhráli to Britové, Francouzi a Američané s pomocí Rusů.

JV: Vaše pravda je okrajová, protože ji vyhráli Němci.

MS: Jak to vysvětlujete? Vnímáte tam pomoc státům po II. světové válce?

JV: Marshallův plán byl způsob, jak pomoci Německu. Mělo k dispozici moderní technologie, bylo dobré ve strojírenství, a proto se stalo motorem Evropy. Proč o tom mluvím? Děčínský přístav Loubí vlastní Českosaské přístavy, což je společnost německého státu. Nyní mi znovu odpovězte, kdo vyhrál II. světovou válku?

MS: Náš stát zaspal.

JV: Pokud stát měl nějaké bolesti, potřebovali se něčeho zbavit, jediné, co prodali, prodali toto. V mých očích mohl stát přispěchat a zaplatit, avšak stát nechtěl – neměl zájem. Náš stát se toho všeho vzdal, avšak koupil to německý stát, a on byl podivný, nebo to koupil jako strategickou věc? Nezapomínejme, že k tomuto přístavu koupil také Lovosice. Co toto znamená: jsme ovládáni Němci zleva, zprava, ale i svrchu.

MS: Popsal jste naši vlastní hloupost, neprozíravost. Také bych doplnil: Češi nemají dostatečné sebevědomí.

JV: Jednoduše se bojíme.

MS: To nás z dlouhodobého hlediska vede k tomu, že spíše „utahujeme“ šroubky, než abychom mysleli, dělali věci malé, unikátní, nicméně se přizpůsobujeme. Tato skutečnost je součástí našich dějin. Jednou jsme byli pod Rakouskem, poté jsme byli takzvaně „svobodní“, přesto vzniklo mnohé dobré. Podívejme se na aktivity Tomáše Bati, případně Kolbena a Daňka, Emila Škody a jiných podnikatelů.

JV: Zmínil jste Tomáše Baťu a ptal jste se: kdo si váží vody?

MS: Byl jím Tomáš Baťa?

JV: Proč? Spolek českého státu mu „zakázal“, aby se svými financemi si koupil jednu jedinou loď, s níž by mohl jezdit na Labi. Tato skutečnost je historicky doložená. Aby se jej „zbavili“, poskytli mu Moravu. Jsem přesvědčen, že svými aktivitami by prošel až do Dunaje. Československé dráhy za první republiky utvářely s plavbou jednu organizaci. Pokud by se mu jeho záměr podařil, vznikl by zde kanál do Polska, ale i do jižní Evropy, jelikož doba to dovolovala. Baťa měl velký nadhled, že zítra budou podobné věci potřeba. Věděl, že taková infrastruktura je nutná, a proto konal. V mých očích měl zdravý rozum.

MS: Nezapomínejme, že Baťa viděl svět v souvislostech a takoví lidé jsou možná skrytí. Nemáme zde Václava Havla, ale odcházejícího staříka, který naší vlasti dělá ostudu, než aby ji reprezentoval.

JV: Souhlasím, že nemáme Václava Havla, jenž nás vyvedl na světlo. Vděku se mu asi nedostalo, ale světlo bylo pro nás příliš velké. A tak jsme si nasadili sluneční brýle, s nimiž jsme si lehli. Od té doby spíme jako blaničtí rytíři. Kvůli tomu zaspáváme dobu, kdy jsme mohli něco dělat a tvořit.

MS: Nezapomínejme na jednu skutečnost: k aktivitě, abyste něco dělal, potřebujete vědomí, že blahobyt, který máme, zde nebude věčně, …

JV: … pokud jej projíme. My ale neděláme nic jiného, než jej projídáme. Možná jsem naivní, ale pro mě je vodík palivem budoucnosti a zadržovat vodu je podstatné. Nezapomínejme na fakt, že i ze slané vody je možné vyrobit vodík, ale je to složité a drahé, a proto výroba ze sladké vody je snazší, levnější. Proč by stát nemohl uvažovat strategicky?

MS: Nedivme se, v byznysu, natož v politice nemáme lídry jako je pan Elon Musk, který propaguje společnost Tesla. Jednoduše – nejsou zde vizionáři, nicméně jsou zde „kšeftaři“, kteří mají omezený akční a především myšlenkový rádius.

JV: Potvrzuji. Pokud by ekologové měli zájem o elektrická auta, možná by k jejich vývoji „donutili“ evropské výrobce automobilů, protože přijde doba, kdy budou státní „škatulové“ baterie a na každé pumpě.

MS: Kde berete jistotu?

JV: V Evropě stát vyrábí energii – a ta by nabíjela baterie, která však nikdy nebude vaše. Bude-li baterie poškozená, stát by ji opravil. Tento přístup v Evropě není viditelný, ale Elon Musk vizi má a je v tom úžasný. I stát ji vlastně podporuje, ale to se tématu vody již netýká. Ptejme se, zdali informační technologie nahradí to, co je životadárné? Budeme mít něčeho přebytek, ale zase něčeho nedostatek.

Zdroj a další rozhovory nejen na téma voda na: https://www.ippkid.cz/, ilustrační foto Naše voda (Střekov) – Nina Havlová

 

 

 

1.6.2023 7.00, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla, Lodní doprava, Poradna, Vodní doprava