Ekologický server memza.cz pokračuje v seriálu článků o vodě s názvem „Voda – nositelka koloběhu, jenž zachovává veškerý život“ a tématu regulace vodních toků.

Přírodní regulace vodních toků, zejména jejich proudění, je možná jedině tehdy, když se budou brát plně v úvahu vnitřní kinetické pochody vody v jejich přirozených řečištích. Jejich analýza se musí stát nedílnou součástí procesu přípravy úspěšné regulace. Jistě bude třeba mnoho času reverzního poznání vývoje, abychom pochopili tragické důsledky do současnosti prováděných regulací vodních tepen planety na principu čistě mechanistickém.

Dnešní či dodnes páchané regulace vodních toků, jejich koryt, neberou žádné ohledy na to pro vodu podstatné – na její vnitřní oživení. Děje se ve skutečnosti pravý opak jako nedůsledný a nesprávný přístup člověka k této činnosti. V podstatě je výsledek současných regulací vodních toků tím nejhorším možným – přímo totiž brání oživení vody. Pak se není třeba divit, že jí v celosvětovém měřítku ubývá. Pro život ve vodě, a potažmo i na planetě Zemi, je důležité pochopit, že vše, co se přirozeně (bez umělého a špatného zásahu člověka) po miliony let dělo ve vodních tepnách planety byl cykloidní pohyb po prostorové křivce. Jedině tento pohyb slouží vodě k její sebeoobnově. A to díky faktorům, které ho přirozeně umožňují  a díky následkům, které vyvolává.

Tento životodárně důležitý pohyb vodních mas může nastat jedině tehdy, když může vodní proud díky brzdícímu odporu přirozených, po miliony let takto utvářených břehů, vést vodu do spirálového cirkulačního druhu pohybu. Tyto cykloidní brzdící křivky přirozeného řečiště vedou přirozeně vodu a vyvolávají proces jejího rytmického vlnění. Proto je fatální chybou pro život na planetě Zemi prosazovat názor, který doposud převládá při regulaci vodních toků. Totiž že voda má být vedena co nejkratší, nejstrmější a nejpřímější cestou přímo z hor do údolí, aby stejným přímým způsobem vedení v regulovaných řečištích a následným způsobem proudění co nejrychleji odplula do moří. Prý z toho důvodu, aby nenatropila po své cestě příliš mnoho škody dalšímu úsilí člověka. Že tímto „pragmatickým“ přístupem v podstatě a v důsledku člověk natropil katastrofální škody celé planetě a životu na ní, je v našem přemýšlení o vodě jaksi odsouváno na vedlejší kolej.

Nyní, když stále častější katastrofické záplavy v jednom koutu planety probíhají souběžně s katastrofálními suchy v její druhé části a devastují stále více život na Zemi,  již konečně vedou „vodohospodáře“ hledat příčiny těchto stále se zhoršujících jevů. A ti stále častěji docházejí k „objevné myšlence“, nemohouce najít důvody již jinde, jestli na tomto stavu nemají náhodou vinu sami svojí činností, která dosud vycházela z „vědeckých“ teorií.

Jestli tedy „aplikovaná vodohospodářská věda“ není právě tím zásadním faktorem, který zapříčinil tento stav, a zda sama o sobě není překážkou jeho nápravy? S velkou pravděpodobností to tak je. Jinak by se totiž stále častěji neukazovalo, že jiné „vědecké“ teorie, mající za cíl odhalit příčiny těchto jevů, selhávají, k reálnému poznání nevedou, řešení nepřinášejí a teoretickým nástrojem nápravy této celoplanetární situace se logicky nestávají.

Zdroj: www.memza.cz, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová