Přestože se pozornost médií, pokud už nějakou problematice vodohospodářství vůbec věnuji, soustředí obvykle na největší nadnárodní vodohospodářské společnosti, působí na území naší země více než 2 500 provozovatelů vodovodů a kanalizací (VaK) zabezpečující dodávky pitné vody lidem a její čištění.

Takové číslo přitom rozhodně nelze považovat na koncentrovanou strukturu provozovatelů, ale naopak za roztříštěnou až atomizovanou strukturu se všemi negativy, které tato skutečnost přináší. Atomizovanou strukturu v ČR ostatně přiznal na únorové konferenci „Financování vodárenské infrastruktury“ i náměstek ministra životního prostředí (MŽP) Jan Kříž, což je na první pohled posun ve vnímání této problematiky ze strany uvedeného ministerstva. Reálná politika MŽP je ale s tímto vnímáním v rozporu.

To prokazuje nastavení podmínek dotačních programů v Operačním programu životní prostředí (OPŽP) či postoje Státního fondu životního prostředí (SFŽP), úředníků těchto institucí i již vypsané výzvy na čerpání finančních podpor. Například v té poslední z 1. března 2016 jsou oprávněnými příjemci podpor obce do 500 obyvatel nebo jejich části. Což odpovídá rozporu, který zazněl i na výše zmíněné konferenci – ačkoli totiž MŽP tvrdí, že čím více ekvivalentních obyvatel (EO) se budou týkat investice například do čištění vod, tím vyšší bude bodové zvýhodnění takových projektů, ve skutečnosti mají v řadě programů nárok na podporu jen ti nejmenší. Svým způsobem to na konferenci avizoval šéf odboru provozování vodohospodářské infrastruktury SFŽP Jakub Němec, který připustil výjimky pro samostatné podpory i v částech obcí, i když je zcela evidentní, že daleko vhodnějším postupem by bylo „části obcí“ finančně motivovat k propojení s již existující infrastrukturou. Stejně tak je i takzvaný zjednodušený finanční model pro žádosti o čerpání podpor z OPŽP především v zájmu malých žadatelů, byť obecně lze zjednodušování administrativy kvitovat a stejně tak ve zcela obecné poloze lze přivítat i pomoc menším, kteří to mají vždy s jakoukoli administrativou složitější.

Jenže „menší“ to mají složitější především v generování peněz, které je třeba dávat do obnovy vodohospodářské infrastruktury. Na to ale dotace MŽP určeny nejsou, takže výsledkem přístupu ministerstva je a bude růst rizik dalšího vybydlování, který je navíc v prvé fázi podpořen akcentem na samostatnost menších celků dotacemi ze státního rozpočtu, aby ale tyto menší celky následně nechal tentýž stát na holičkách, případně, aby se povinnost obnovit infrastrukturu promítla v menších celcích do sociálně neúnosných cen vodného a stočného, ze které by se měly finance na obnovu vytvářet. Tak či tak může vést nastavení dotací z MŽP k další fragmentaci provozovatelů vodohospodářské infrastruktury v ČR, což je naprostý opak toho, co potřebujeme.

Je tak pouze na vlastnících infrastruktury, jak se zachovají a zdali se budou řídit postoji MŽP a masáží části médií, která je k fragmentaci hecuje, ačkoli je tím žene do finanční, a možná i trestně právní pasti. Pokud totiž malí provozovatelé nevygenerují z malého počtu EO dostatek peněz na obnovu, mohou být časem obviněni z toho, že se o svůj majetek nestarají s péčí řádného hospodáře, přičemž uvedené riziko jim hrozí fakticky při jakékoli havárii na vodovodních řadech nebo na čistírně odpadních vod. Je proto především na Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) a na velkých provozovatelích, aby na jedné straně vysvětlili menším subjektům pozitiva společností obsluhující vysoký počet EO, aby ale také byli tito provozovatelé ochotni přijmout do svých řad obce a regiony, které si výhody větších celků uvědomí. Svým způsobem to není moc spravedlivé – problém lze ale řešit rozdílnou cenou vodného a stočného pro různé lokality v rámci jednoho většího provozovatele, což se již v některých případech děje, možností je ale také přijmout obce či regiony, které disponují již obnovenou infrastrukturou, a nabídnout jim sociálně únosnější cenu vody za situace, kdy musí splácet úvěry a tyto náklady promítat do cen vody. Vzhledem k tomu, že v žádoucí koncentraci nelze spoléhat na nějakou pomoc od státu (spíše tomu bude naopak), bylo by vhodné ze strany velkých provozovatelů potenciální další partnerské menší společnosti a obce aktivně vyhledávat a také aktivně prezentovat pozitivní příklady, kdy menší celky na spojení s větším celkem vydělají. Jinak budou velcí kdykoli, kdy dojde k nějakému politickému, mediálnímu či lobistickému střetu ve vodohospodářské oblasti, viněni z toho, že cena vodného a stočného roste jejich vinou, ačkoli skutečností bude pravý opak.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová