Málokterá evropská země by měla veřejně a s přízní přivítat vyhlášení roku 2015 Mezinárodním rokem půdy ze strany Organizace spojených národů (OSN) jako Česká republika.

Jestli je totiž téma ochrany půdy a s ní spojených rizik, jako je vodní a větrná eroze, odplývání kvalitní zemědělské půdy k nezemědělským účelům nebo téma práv vlastníků půdy i jejích nájemců někde opravdu aktuální, pak je to právě naše země.

Ačkoli ale z roku 2015 již téměř uplynula první polovina prvního měsíce, zavnímali existenci Mezinárodního roku půdy na našem území jen někteří ekologové, což jim budiž přičteno ke cti. Je ale třeba hned podotknout, že ono zavnímání se bohužel nese více než v rovině skutečné podstaty problému spíše v marketingovém duchu, jehož cílem je dělit půdu na „rovnou a rovnější“ – tedy na půdu obecně a půdu, na které hospodaří ekologičtí zemědělci, kteří jediní jsou ti praví, kteří se o půdu dobře starají. Takový přístup je ovšem vedle jak ta jedle, a nezbývá než doufat, že se tématu chopí někdo rozumnějším způsobem.

Například, co lze v naší zemi udělat pro těsnější spojení majitelů půdy s půdou samotnou a tedy jak systémově zlepšit vztah společnosti k privátnímu majetku, který byl odvěky základním předpokladem k odpovědnosti za hospodaření v krajině a hospodaření vůbec, a jehož je půda základním symbolem. Takový vztah přitom nelze vybudovat na základě vyšších dotací na ekologické (nebo jakékoli jiné, k přírodě blízké) hospodaření, neboť je v tomto případě založen místo vztahu a odpovědnosti hlavně na penězích.

Samozřejmě, že jeden Mezinárodní rok půdy nemůže v podmínkách ČR změnit dlouhodobě budovaný materialistický vztah k půdě jako k něčemu, čeho je (stejně jako třeba vody) všude kolem na pohled dostatek a co je především vnímáno jako prostředek k vytváření zisku. Ostatně právě příklad vody, i u nás dokazuje, že trpělivost opakovaně znásilňované přírody má své meze a jednou tato trpělivost prostě přeteče, v případě vody také občas naopak nedoteče. V případě půdy je problém o to složitější, že kromě východní části Německa nebyl nikde ve světě tak systémově zpřetrhán vztah majitelů půdy ke svým pozemkům, jako v naší zemi. Výsledkem je nejen nebezpečně vysoký podíl půdy obhospodařovaný nájemci, což je mimochodem pro samotné zemědělce velké podnikatelské riziko, ale také skoro nekonečné množství zákonů, vyhlášek, metodických pokynů a dokumentů, které omezují práva vlastníků půdy svobodně nakládat se svým majetkem, což logicky vede zejména tam, kde vlastník půdy na svých pozemcích nehospodaří, k naprostému nezájmu vlastníků za svá vlastnická práva bojovat. V okamžiku ale, kdy jsou vlastníci půdy prakticky ve všech rozhodovacích procesech o půdě politicky odkloněni na slepou kolej, se dá těžko s kvalitativním zlepšením vztahu společnosti k půdě něco dělat.

Má-li se tedy Mezinárodní rok půdy v ČR nějak pozitivně projevit, měla by být iniciativa OSN využita především k osvětě týkající se práv vlastníků půdy a také k osvětě ohledně důsledků stavu, kdy jsou tato práva nadměrně omezena. Ačkoli jde primárně o omezení základních práv vyplývajících mimo jiné také z Ústavy ČR, projeví a projevuje se tento proces negativně v celé společnosti především v oblasti (ne)péče o krajinu, její (ne)pestrosti, (ne)kvalitě či (ne)úrodnosti půdy, tvořící na druhou stranu nezbytnou podmínku pro výživu (ale i rekreaci) obyvatelstva. Což ve finále ústí do obecného nezájmu většiny společnosti o téma půdy jako takové. Jak to končí v praxi, ukazuje opět přezíravý vztah k vodním režimům v naší zemi v minulosti, jako bylo narovnávání vodních toků, vysoušení močálů či likvidace rybníků. Současná intenzita povodní a růst rizika vzniku pouštních a polopouštních oblastí na území státu, který takové problémy historicky nikdy neměl, je jistým lakmusovým papírkem ukazující důsledky stále přetrvávajícího, stejně jako k vodě přezíravého postoje společnosti k půdě. Ostatně – obě oblasti spolu tvoří spojené nádoby.

Samozřejmě, že povodně byly, jsou a budou, stejně tak jako existovala, existují a budou existovat rizika erozí, záborů půdy nebo snahy půdu „vytěžit a zapomenout“. Souboj je tak hlavně o tom, kde jsou hranice únosnosti takových procesů, nejen pro krajinu a půdu, ale i pro člověka (zdaleka ne jen zemědělce) samotného. ČR je přitom nejen díky předlistopadové minulosti, ale i polistopadové současnosti, zcela nepochybně za touto hranicí. Mezinárodní rok půdy by tak mohl a měl přispět k tomu, aby se hranice žádoucím směrem alespoň o kousek pohnula – v zájmu všech.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto: archiv Naše voda