Současné diskuse o prevenci rizik sucha a zajištění zdrojů pitné vody pro obyvatele naší země zbytečně polarizují společnost. Nejen o tom mluví v první části rozhovoru pro portál Naše voda ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Vilém Žák.

Poté, co Ministerstvo zemědělství zveřejnilo svůj záměr rozšířit stávající seznam lokalit pro případnou výstavbu přehrad, se opět rozproudila emotivní diskuse o potřebnosti takového kroku. Jak to vidíte Vy?

Polarizace názorů ohledně cest snižujících dopady rizik zemědělského a hydrologického sucha nikomu nepomůže. Všichni přitom mluví o tom, že jsme střechou Evropy a že je zapotřebí vodu v krajině zadržovat – a to je pravda. Jenže je tu určitá skupina lidí, která tvrdí, že jediné, co tento problém vyřeší, je zlepšení stavu půdy a zvýšení retenční schopnosti krajiny – a že to úplně stačí. Tato skupina se bohužel emotivně vymezuje vůči všem, kteří říkají, že to nestačí a že je zapotřebí také stavět nádrže. Ve skutečnosti je to úplně špatně postavená diskuse, protože žádné opatření není takového charakteru, aby ten problém samo o sobě vyřešilo, protože dosažení žádoucích změn je možné jen v kombinaci různých opatření a podle charakteru území, jehož by se měla opatření dotknout. Přitom je zapotřebí uvědomit si, že současný vývoj klimatu znamená nejen přerozdělení dešťových srážek v čase a prostoru, ale také v intenzitě. A že pokud je dlouhodobější sucho, není ani taková půda, která obsahuje dostatek organické hmoty a minerálů, schopna vodu z přívalových dešťů zadržet, protože má úplně jinou absorpční schopnost. Vyschlá půda, i ta, co je v pořádku, takový příval vody prostě nezadrží…..

…. Stejně jako se suchým hadrem špatně vytírá podlaha?…

Přesně tak. Takže pokud Ministerstvo zemědělství správně říká, že je třeba začít připravovat vodárenské nádrže, tak je to třeba vnímat jako jedno z opatření, které není samospasitelné a ten problém samo o sobě nevyřeší, protože je samozřejmě zapotřebí dělat opatření v krajině. Ale když během několik desítek minut spadnou desítky milimetrů vody, tak takové množství vody není schopna půda pojmout. A v tom je role nádrží, které jediné, a to zdůrazňuji, jsou schopné tu vodu v té chvíli akumulovat a vytvořit z ní zásobu pro období, kdy voda není žádná.

V informacích o rizicích sucha se neustále opakuje, že největším problémem v ČR jsou klesající hladiny spodních vod. Není za těchto okolností rizikem, že se řada obcí snaží jako nové zdroje pitné vody využívat podzemní vodu z vrtů a studní?

To je správná úvaha, kterou je ale třeba zarámovat nějakými fakty. Je velmi důležité uvědomit si, kam se v posledních desetiletích posunulo vodárenství v ČR. Zatímco před 30 lety se pro účely zásobování obyvatel pitnou vodou vyrábělo ročně zhruba 600 milionů kubíků vody, což jsou pro představu dvě plné lipenské nádrže, dnes se pro stejné účely vyrábí 300 milionů kubíků. Kdyby k takové úspoře nedošlo, byla by stávající situace v zásobování pitnou vodou pravděpodobně dramaticky horší. Tento efekt byl dosažen zejména tím, že se v uplynulém období masivně investovalo do vodohospodářské infrastruktury, a to jak do rekonstrukcí, tak do výstavby nové. Výsledkem je výrazné snížení ztrát vody ve vodovodní síti, další úspory přinesly také nové technologie šetřící vodu v domácnostech, od dvojitého splachování toalet po úsporné myčky nádobí, pračky a podobně. Ještě výraznější jsou úspory v průmyslu, ale mluvíme primárně o vodě pitné.  Ta se u nás vyrábí zhruba půl na půl ze zdrojů povrchové a podzemní vody. Bohužel je to tak, že značná část území naší země nemá tu možnost vybrat si mezi oběma možnostmi, ale tam, kde je možné napojit vodárenskou soustavu na povrchovou vodu, by mělo mít takové řešení jasnou přednost. Prohlubování vrtů znamená jen další exploataci strategických zásob podzemní vody, které jsou v současné periodě sucha ve stále větším deficitu. Existují samozřejmě místa/obce, kde jiný zdroj vody není k dispozici, ale i na těchto místech by prohloubení vrtu mělo být použito pouze jako havarijní řešení do doby, než se podaří připojení takové lokality na nadřazenou vodárenskou infrastrukturu. Z technických, ale i ekonomických hledisek ale bude vždy existovat skupina sídel, které napojit nepůjde a tady může být prohloubení vrtu jediným řešením.

Pomůže v tom propojování vodárenských soustav?

Propojování vodárenských soustav samozřejmě rozšiřuje potenciál využití zdrojů povrchové vody. A ten je vyšší, než jak je dosud využíván. Příkladem je vodárenská nádrž Švihov známá také jako přehrada Želivka, která je i v současné době schopna zásobovat Prahu a část Středočeského kraje po dobu tří let, i kdyby za tu dobu nespadla ani kapka vody. A to ještě není plně využita kapacita tamní úpravny vod, kvůli probíhající rekonstrukci. Toho by měly využít obce, které ještě dnes nejsou připojeny do sítě, využívají zdrojů podzemní vody a dostávají se tím stále častěji do vodního stresu, který nejčastěji ohrožuje právě mělké zvodně. Kromě toho jsou mělké zvodně stále více problematické také z hlediska kvality zdrojů vody. Platí tak, že pokud si chceme v naší zemi zachovat současný komfort v zásobování pitnou vodou 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, pak udržitelnost takového stavu vede především přes využívání zdrojů povrchových vod.

Naše voda – Petr Havel, foto Naše voda – Nina Havlová