Ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Vilém Žák před časem poskytl portálu Naše voda rozhovor na téma prevence rizik sucha a opatření, která by měla vést k nápravě současného stavu. Tématem druhé části rozhovoru je zejména tvorba cen vody a některé aspekty připravované novely vodního zákona.

V předchozí části jsme skončili u možných rizik spojených se zajištěním zdrojů pitné vody prostřednictvím vrtů. Jak by se tedy k tomuto problému měl postavit stát?

Vzhledem k tomu, že existují závazné strategické dokumenty – plány rozvoje vodovodů a kanalizací, tak by se mělo s těmito dokumenty také cíleně pracovat, a v případě žádostí o nové zdroje pitné vody prostřednictvím vrtů prověřit, zdali je možné realizovat technické připojení příslušných lokalit na zdroje pitné vody typu Želivka, nebo na skupinový vodovod. A protože příprava liniové stavby, kterým takové připojení je (a nemá bohužel prioritu před jinými stavebními zájmy), měly by být vrty vnímány především jako dočasná opatření na několik let, do doby, než bude možné se na nějakou vodovodní síť připojit, protože tu podzemní vodu musíme chránit. Bohužel takový postup není v současné době vymahatelný.

A měl by být?

Já se domnívám, že ano, protože za situace, kdy starosta vyřešil pomocí dotace a vrtu problém se zajištěním zdrojů pitné vody ve své obci, jej už nic nenutí hledat jiné řešení.

Není to mimo jiné také proto, že podzemní voda je levnější?

Cena podzemní vody je v ČR skutečně jiná, než cena povrchové vody. Dnes má poplatek za odběr podzemní vody dvě sazby – dvě koruny za kubík pro vodárenské účely a tři koruny za kubík pro ostatní odběry. U povrchové vody je to ale zcela jinak. Cenotvorba je nastavená odlišně od vody podzemní. Za povrchovou vodu se neplatí poplatek, nýbrž platba, jejíž výši každoročně stanoví příslušný podnik Povodí. Vzhledem k tomu, že v ČR máme pět státních podniků Povodí, tak máme pět různých cen pro povrchovou vodu. Možná se to obecně moc neví, ale rozdíl mezi cenou jednotlivých Povodí je skoro stoprocentní. V tuto chvíli je nejlevnější voda na Povodí Vltavy a nejdražší je v Povodí Moravy. To znamená, že už ten první základní parametr při tvorbě cen vody má různou hodnotu. Co je ale daleko důležitější, je to, že povrchová voda většinou klade vyšší nároky na úpravu pro pitné účely než  voda podzemní, která bývá zpravidla kvalitnější, a přitom je  povrchová voda paradoxně dražší, což je právě dáno různými mechanismy cenotvorby.

Nemělo by se to změnit?

Cena podzemní vody je od roku 2001 daná zákonem a tento zákon se v části stanovení cen vody od té doby nezměnil, zatímco cena povrchové vody se v podstatě každoročně zvyšuje. Tím jsme se dostali do současné situace, která nemá úplně logiku a mělo by tak dojít k úpravě této zjevné nerovnosti. Pokud říkáme, že podzemní voda je kvalitnější, je strategická a začíná jí být méně, pak bychom také měli dělat opatření, aby se taková voda více chránila, k čemuž samozřejmě přispívá i ekonomický nástroj, kterým je poplatek, nebo cena za surovou vodu. Také proto Ministerstvo zemědělství správně a logicky říká, že jedním ze základních strategických opatření ke zvládání rizik sucha je propojování vodárenských soustav, které umožní převést vodu mezi povodími a vodárenskými nádržemi tak, jak to bude v danou chvíli zapotřebí. To znamená, umožní to daleko lépe bilancovat ty stávající vodní zdroje, nehledě na to, že to také umožní řešit havarijní stavy a nutné opravy těchto vodárenských sítí.

Existuje něco jako kvalifikovaný odhad potřeb investic do takového propojování?

Jsou to desítky miliard, nyní je v běhu sedm projektů, vodárenské společnosti mají ale už pro druhé kolo připraveny další projekty, ale stále ještě nejde o propojování soustav, ale o rekonstrukce. Protože nemá cenu propojovat něco, co je v technicky špatném stavu a co je provozně nespolehlivé. Při rekonstrukcích ale naštěstí není nutné stavební povolení, takže by to mohlo jít rychle, zvláště, když Ministerstvo zemědělství již uvolnilo na první etapu rekonstrukcí finanční prostředky.

K prevenci rizik sucha má přispět také novela vodního zákona, která může výrazně do využívání vody z pohledu široké veřejnosti zasáhnout. Jak v této souvislosti hodnotíte návrh na snížení bezplatných odběrů vody?

Dnes platí právní úprava, že za odběr vod platí ten, kdo odebírá více než 6 000 kubíků vody ročně nebo víc než 500 kubíků měsíčně. Uvedený návrh, který snižuje toto množství na 1 000 kubíků vody ročně, či 100 kubíků měsíčně, tak  rozšiřuje okruh  plátců, což  bude v praxi samozřejmě znamenat administrativní zásah pro odběratele, kterých se to dotkne. Je to opatření s diskutabilním efektem z hlediska úspor vody nebo z hlediska zvýšení výběru poplatků. Přijetím takového návrhu spadne do poplatkové povinnosti například celá řada obcí.

Postihne to také zemědělce?

Ve vztahu k zemědělcům tam problém úplně nevidím, tedy pro ty, kteří používají vodu pro závlahy, což je již po řadu let ošetřeno speciálním metodickým pokynem, kdy zemědělec, který je schopen výpočtem prokázat, že  vodu potřeboval, když nebyla v přirozených srážkách, tak za ní platit nemusí.

Platí to i ale také pro odběry vody k napájení hospodářských zvířat?

Na tyto účely se metodický pokyn zatím nevztahuje, takže chovatelé za odběr vody platit budou.

Naše voda – Petr Havel, foto (Vilém Žák) Naše voda – Nina Havlová