Kdyby se vybranému vzorku respondentů dnes na ulici položila otázka, jaké výročí připadá na 22. březen, nebylo by myslím mnoho těch, kteří by věděli, že jde o Světový den vody.

A to přesto, že se toto výročí slaví ve světě i u nás již od roku 1993, poté, co se na tomto svátku vody dohodlo Valné shromáždění OSN v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru. Hlavním smyslem tohoto kroku bylo upozornit na důležitost vody, zachování zdrojů pitné vody a nakládání s vodou ve všech významech tohoto slova. Téměř čtvrt století poté se ale v zásadě přezíravý vztah k vodě, alespoň v české společnosti, moc nezměnil, také proto, že u nás opticky problémy s vodou nejsou.

Není to ale tak úplně pravda. Právě v naší zemi se stává stále větším problémem klesající schopnost krajiny zadržovat vodu (retence vody v krajině), a výsledkem je v současné době již téměř třetina území republiky, které je ohrožena suchem. Faktickým projevem je pokles hladiny spodních vod, zejména z takzvaných „mělkých vrtů, do nichž lze zahrnout studánky i privátní studny, v nichž voda buď už zcela chybí, nebo je ve větší hloubce. Problémy mají i někteří zemědělci, třeba pěstitelé chmele, protože hlavní chmelařské oblasti u nás leží ve srážkovém stínu Krušných hor.

Podstatné ale je, že stále neměníme vzorce svého dosavadního chování. V naší zemi jsou stále „velké širé rodné lány“, tedy dlouhé nepřerušované plochy polí, z nichž přívalové deště odplavují ornici a snižují tak kvalitu naší půdy a do budoucna konkurenceschopnost našich zemědělců. Nastavení dotací velké zemědělské podniky, jimž velké lány polí vyhovují, dokonce podporuje. Kvalitní zemědělskou půdu nadále zabíráme ve prospěch stavebních činností a průmyslových areálů, čímž schopnost krajiny zadržet vodu dále snižujeme. Stavíme svá sídla nadále v záplavových oblastech, a následně chceme takový majetek chránit výstavbou přehrad.

Jakoby žádný problém nebyl, protože voda z kohoutků v drtivé většině našich domácností teče, takže základním tématem ve společnosti je její cena. Pro její obhajobu nebo kritiku se ovšem většinou používají politicky nebo lobisticky motivovaná sdělení, a slovo „sdělení“ jsem zvolil zcela úmyslně – o argumenty totiž obvykle nejde. ČR má za všech evropských zemí nejvíc roztříštěnou strukturu vlastníků vodárenského majetku – přesto se zejména v posledních letech vytváří aktivistický tlak na to, aby byla ještě roztříštěnější. I když se k tomu používá mnohých sdělení, nemělo by uniknout, že primárním důvodem je lidská snaha vládnout si sám na svém vlastním písečku, tedy mocenské a osobní ambice jednotlivců. Výsledkem ale musí být nakonec dražší voda, byť atomizátoři slibují opak. V naší zemi je přitom voda přímo či nepřímo zdaněna nejvíc v celé EU – je-li tak nějaká cesta k omezování růstu její ceny, pak je to změna legislativy a daňové politiky – například snížením DPH na vodu. O tom se sice konečně také začíná mluvit, je však otázkou, zdali náhlý zájem politiků není dán především blížícími se volbami.

Mluví se také o „zpackané privatizaci“ našeho vodárenství, jenže trochu v jiném rozměru, než by se mluvit mělo. Po více než čtvrtstoletí si totiž málokdo vzpomene nebo si vzpomenout chce, že obce a města, která v privatizaci dostala „do vínku“ vybydlenou a podinvestovanou síť vodovodů a kanalizací, neměla na její opravy a obnovu potřebné peníze a ani zkušenosti. Ty naopak měli zahraniční investoři, kteří se tohoto úkolu ujali. Jistě ne vždy ideálně, což bylo ale dáno hlavně smluvními podmínkami, které ovšem uzavírali právě tehdejší představitelé obcí a měst, kteří ale většinou vodu neprodali, ale pouze pronajali „trubky“. V řadě míst ale nebylo jiné řešení. Co přitom stát skutečně udělat neměl, byla privatizace páteřní vodohospodářské sítě, tedy systémů meziregionálních přivaděčů a převaděčů vody. Především proto, že stát zároveň privatizoval pozemky, na nichž tyto velké trubky leží. I ty potřebují opravu a údržbu, ale domluvit se se stovkami vlastníků najednou je obvykle velký oříšek.

Chceme-li tak s vodou skutečně odpovědně nakládat, udržet jí v krajině a ve vysoké kvalitě také ve vodovodních trubkách, musíme si stejně jako v mnoha jiných oblastech především přestat lhát. Ze špatných předpokladů totiž vždy vznikají špatné závěry, což je vlastně logické.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová