Příklady, jak je původně dobrá myšlenka při své realizaci v praxi podporována neúčelným vynakládáním peněz, které je nakonec třeba vytáhnout z peněz daňových poplatníků, dávali v minulosti zejména ortodoxní zastánci ochrany přírody.

Příklady najdeme ale i jinde – třeba v rybářství. Jde o program, jehož cílem je jinak chvályhodné zarybnění českých vod úhořem, na který přispívá EU a který je součástí našeho Operačního programu (OP) Rybářství. Jen letos má být hodnota do vod vysazených úhořů necelých šest milionů korun, přičemž reálným výsledkem s vysokou pravděpodobností žádné zarybnění úhořem nebude.

Program je totiž postaven na podpoře nákupu úhořího plůdku (monté), aniž by se kdo zajímal o to, co se s tímto plůdkem následně děje. Pokud se přitom do vod vysadí zhruba pěticentimetrové žoužele (pro představu – úhoří plůdek na ilustračním snímku), prakticky žádný z malých úhořů nepřežije – odhady přežití se pohybují kolem jednoho procenta. Jiná věc by byla, kdyby se do vod vypouštěli úhoři alespoň 15 až 20 centimetrů velcí – ani z nich by většina nepřežila, procento pravděpodobnosti by bylo ale daleko vyšší, mezi 10 až 20 procenty. Jenže chov úhořů představuje také náklady, a jestli by měla myšlenka EU a OP Rybářství skutečně fungovat, musel by se dotovat i chov monté, což se neděje.

Řešení by přitom bylo – nakoupený plůdek, obdobně jako se to děje s nakoupenými selaty v zahraničí, by se dokrmil u specializovaných chovatelů ryb v intenzivních akvakulturních systémech, kde navíc ryby díky vyšší teplotě, než která panuje ve volné přírodě, rychleji rostou. To by ovšem museli být mezi příjemci dotací i jiné subjekty, než jen Český či Moravský rybářský svaz. Těch zhruba 400 kilogramů původně malých úhořů by i při své nevelké početnosti dokázali v intenzivních systémech naši podnikatelé odchovat. NĚKDO by ale přišel o peníze. Takhle přicházíme o úhoře a peníze za ně vynaložené končí ve vodě.

Petr Havel