Z vodních toků se po přihnojení dusíkem a fosforem ztratí více uhlíku, než kolik ho tam fotosyntéza vytvoří. Informuje o tom na základě výsledků výzkumů publikovaných týmem z University of Georgia populárně – vědecký server osel.cz.

O tom, že hnojení dusíkem a fosforem podporuje ve vodních tocích růst řas, slýcháme často. Stejně tak, že nastartovaná fotosyntéza odčerpává ze vzduchu oxid uhličitý. Logicky dojdeme k závěru, že tím zajistíme větší ukládání uhlíku v biomase. Výzkumníci z University of Georgia (UG) , University of Alabama a Coastal Carolina University páchají v tomto směru pokusy už hezkou řádku let. Toky v jejich okolí jsou často na živiny chudé a možná proto je napadlo je trošku přihnojit a podívat se, co se bude dít, až urbanizace ještě víc roztáhne svá chapadla. Připravili si složité automatické dávkovací zařízení a jali se experimentovat. V prvním pokusu to byly dvě lokality a pokus trvající šest let. V druhém sledovali dění v celkem pěti tocích po dobu tří let.

To, co zjistili, je ale prý konsternovalo. Z pokusu pasovaného na předpokládaný vývoj v nejbližších 27 letech vyplynulo, že organický dusík v potoku setrvá jen z poloviny. To, co se jinak v potoku udržuje celý rok a plynule zajišťuje říční potravní řetězec, se rychle vyčerpalo. Výdaj uhlíku z takové sítě může jít nad rámec toho, co v něm jsou řasy a zelené rostliny schopny vytvářet. Namísto očekávané zvýšené absorpce uhlíku, po dodání živin v míře pro zemědělsky využívané oblasti obvyklé, zajistí rychlé „vyprchání“ uhlíku ze systému.

Že jde o poznatek jen na nepodstatných potůčcích? Možná. Ale nejsou na samém začátku hřmotných veletoků právě ty nesčetné, tiše si ševelící, bublající a zurčící potůčky? To, že malé obohacení toku živinami stačí k tomu, aby organický uhlík z toků během krátké doby zmizel a s ním i život vázaný na tlející listy, lupínky, jehličí, kůru,větvičky, kořínky,… je zjištění krajně nemilé. Rychlé odbourávání zmíněného popadaného listí a spolu s tím ztráta organické hmoty v podobě nohatých i beznohých tvorů živících se v „uhlíkatém bahně“ na dně, se totiž bude týkat stále větších ploch sladkovodních ekosystémů. S něčím takovým zatím ekologové, lesníci ani zemědělci v kopcovitém terénu na jihu USA nepočítali. A nejspíš prý ani jinde ve světě. Nezáleží na tom, zda tomu začneme říkat přihnojování, nebo přehnojování, opravovat své kalkulace budou muset i ti, co se živí prognózováním globálního klimatu.

Stačí přitvrdit dusíkem a fosforem a lesním vodním breberkám se převrátí život naruby. Místo celoročního dření bídy s nouzí, na což jsou zvyklé, se jim začnou střídat chvilkové radosti obžerství, doprovázené dlouhými hladomory, což se jim stává osudným. S tím, jak rychle nás na planetě přibývá a každý za den vyprodukujeme 12 gramů dusíku, lokalit, kterých se to nedotkne, začne být jako šafránu. Pokud je výsledky výzkumů potvrdí, potravinový zdroj malých vodních toků začne mizet tak rychle, že se nestačíme divit.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj: www.sciencemag.org, ilustrační foto: UG