Himálajské ledovce se zmenšují a ustupují do větších nadmořských výšek. Tím klesá možnost využití vody z ledovců pro místní obyvatele. Aktuální stav popisuje na portálu www.rozvojovka.cz  Kateřina Rybová.

Ladakh, někdy také nazývaný Malý Tibet, je rájem pro milovníky hor, panenské přírody a pro vyznavače tibetského buddhismu. K poklidné atmosféře přispívají velkou měrou i stále usměvaví, přátelští a nadmíru pohostinní Ladačané. Jenomže tento himalájský ráj na Zemi je zároveň velice křehký a vypadá to, že ho čeká značně nejistá budoucnost.

Ladakh se nachází v severoindickém svazovém státě Jammu & Kashmir, u hranic s Tibetem a Pákistánem, a jeho hlavním administrativním, ekonomickým a správním centrem je město Leh. Geologicky je Ladakh součástí tzv. Trans-Himaláje, což je seskupení několika menších pohoří táhnoucích se severně od hlavního hřebene Velkého Himaláje. Tato skutečnost má zcela zásadní vliv na místní klima. Velký Himaláj vytváří v podstatě nepřekonatelnou bariéru pro monzunové mraky přicházející z indického subkontinentu, a proto se průměrný roční úhrn srážek pohybuje pouze mezi 50 a 200 mm a vzdušná vlhkost je 6 – 24%. Na druhou stranu si Ladakh užívá krásného slunečného počasí v podstatě po celý rok.

Kvůli nedostatku dešťových a sněhových srážek jsou hlavními zdroji vody v Ladakhu ledovce a permanentní sněhová pole, která v průběhu dne postupně odtávají a zásobují vodou místní potoky a řeky. Bezesporu nejdůležitější a největší řekou v Ladakhu je Indus, který za svou existenci vděčí ledovcům nedalekého Tibetu. Dalšími významnými řekami jsou Shyok a její hlavní přítok – Nubra River.

Globální oteplování – hrozba pro himalájské ledovce

Během posledních několika desítek let však Ladakh zaznamenal velice významné změny místního klimatu. Průměrné teploty rostou a objem srážek naopak klesá. To je nejhorší kombinace, kterou si Ladačané mohli přát, neboť oteplování urychluje odtávání ledovců a jejich ústup do větších nadmořských výšek a zároveň méně sněhu v zimě  znamená, že ledovce nebudou dorůstat a mohutnět tak jako dříve.

Podle studie provedené Meteorologickým oddělením indického vojenského letectva vzrostla od roku 1973 do roku 2008 minimální teplota v zimě o 1 a v létě o 0,5 stupně Celsia. Nejnovější průzkumy tvrdí, že průměrná teplota v Ladakhu se zvyšuje o téměř 0,2 stupně Celsia každý rok. To jsou velice alarmující závěry, jejichž pravdivost ale potvrzují i výpovědi starší generace Ladačanů. Odhady glaceologů ohledně rychlosti ustupování ledovců v závislosti na změnách teplot se liší, ale na konečném verdiktu se všichni shodují. Himalájské ledovce jsou v ohrožení a tempo, s jakým se nám vytrácejí před očima, je nadmíru znepokojující. Například jedna z nedávných studií uvádí, že ladacké ledovce každý rok ubývají o 7 –10 metrů a Světový fond na ochranu zvířat (World Wildlife Foundation – WWF) předpovídá, že při současném trendu klimatických změn přijde Ladakh během následujících 40 let o všechny své ledovce.

Situaci ještě zhoršuje již zmiňovaný pokles objemu srážek. Zatímco celkový srážkový úhrn během letních měsíců zůstává stejný, místní obyvatelé si stěžují, že je déšť mnohem nepředvídatelnější a střídají se období beze srážek s nárazovým a velmi silným, intenzivním deštěm. Výsledkem pak jsou ničivé povodně, které Ladakh postihly v letech 2005, 2006 a úplně naposledy začátkem srpna 2010. Tyto katastrofy nejenže způsobily značné materiální škody, ale bohužel si vyžádaly i několik stovek lidských obětí. Vzhledem k tomu, že objem srážek v létě zůstává stejný, pouze hodně nerovnoměrně rozložený, za poklesem celkového ročního srážkového úhrnu stojí skutečnost, že v posledních letech v Ladakhu stále méně a méně sněží. Pokud k tomu připočteme ještě fakt, že se zima v důsledku rostoucích teplot neustále zkracuje, dojdeme nutně k závěru, že ledovce v Ladakhu nemají příliš velkou šanci dorůstat a mohutnět. Nedokážou tak vykompenzovat úbytek své masy, ke kterému dochází během teplého období od jara do podzimu.

Umělé ledovce místo přírodních?

I přes nepopiratelnou modernizaci ladacké ekonomiky a společnosti, stále ještě většina místních obyvatel (přibližně 80 %) závisí svým živobytím na rostlinné, případně živočišné, výrobě. V drsném klimatu vysokohorské pouště je velice důležité mít nejen dostatek vody, ale také mít ho ve správný čas. Doba příhodná pro práce na polích je v Ladakhu velice krátká (od dubna do srpna), což umožňuje sklidit pouze jednu úrodu za rok. Ta pak slouží jako hlavní zdroj obživy pro celou rodinu až do následující sklizně. Avšak ustupování ledovců do vyšších poloh, kde je chladněji, způsobuje, že ledovce začnou na jaře odtávat později, nikoliv v dubnu, kdy už farmáři potřebují zavlažovat čerstvě osetá pole, ale většinou až v průběhu června. Pokud by zemědělci zaseli později, riskují, že úroda nestihne dozrát do příchodu zimy. Toto zpoždění tak zásadním způsobem ohrožuje zemědělskou produkci a potravinovou soběstačnost místních obyvatel.

S řešením tohoto problému přišel pan Tsewang Norphel z ladacké neziskové organizace LNP (Leh Nutrition Project). Ten se inspiroval starodávnými praktikami využívání vody z tajícího sněhu a začal v Ladakhu budovat umělé ledovce. Jejich princip je velice jednoduchý. Stačí nad vesnicí vybudovat jednu nebo více malých nádrží, do kterých od listopadu do března odvádí vodu z přírodního potoka důmyslný systém kanálů. Nádrže zabrání tomu, aby voda z tajících ledovců během podzimu a začátku zimy bezúčelně odtekla. Shromážděná voda přes zimu zmrzne a proto, že se nachází v nižších polohách než ustupující ledovce, začne odtávat dříve (už v průběhu dubna), tedy v době, kdy ji vesničané potřebují pro zavlažování čerstvě osetých polí. Po zbytek roku, od jara do podzimu, jsou kanály zahrazeny a voda je ponechána své přirozené cestě korytem potoka.

Umělých ledovců bylo doposud v Ladakhu vybudováno pouze deset, neboť se celý projekt stále nachází ve fázi testování. Průměrně velký umělý ledovec je schopen zásobovat vodou plochu o velikosti přibližně 250 akrů, což je rozloha, na níž v ladackých podmínkách žije okolo 200 domácností.

Rozvoj turistického ruchu –požehnání nebo prokletí?

Bohužel, změny klimatu nejsou jedinou příčinou hrozícího nedostatku vody. Celý problém je ještě umocňován rostoucí poptávkou po vodě, která je sice z části způsobena modernizací ladacké společnosti a rychlým přírůstkem populace, ale hlavní roli zde bezesporu hraje masivní příliv turistů. Mnozí cizinci se totiž při svých cestách do rozvojových zemí nehodlají vzdát luxusu, který si dopřávají doma. Teplá sprcha jedenkrát či dvakrát denně, splachovací záchod, automatická pračka… Šetřit vodou? Proč? Vždyť stačí otočit kohoutkem a teče. Zatím. Nač se trápit tím, že místní lidé nebudou mít za pár let co pít a čím zavlažovat pole, na kterých jsou existenčně závislí?

Obrovský tlak na vodní zdroje je nejlépe vidět na příkladu města Leh, které je mimo jiné i hlavním turistickým centrem celého Ladakhu. V současné době čítá populace Lehu přes zimu přibližně 35 000 lidí, naproti tomu v létě, v hlavní turistické sezóně, stoupne jejich počet až na 46 000 a toto číslo se každým rokem velice rychle zvyšuje. Pro zajímavost, cizinec, který má přístup ke sprše s tekoucí vodou, spotřebuje denně až 81 litrů vody, pokud se myje jenom vodou z kýblu (celkem běžná tzv. bucket shower), jeho denní spotřeba klesne na 55 litrů. Naproti tomu Ladačan, který s největší pravděpodobností bude mít k dispozici pouze „bucket shower“, si za den vystačí jen s 21 litry a v zimě dokonce jen se 14 litry vody. Dalším příkladem nehospodárnosti je využívání splachovacího záchodu místo tradičních ladackých suchých kompostovacích toalet. Jedno spláchnutí totiž „stojí“ 15 litrů vody! Kromě toho je nutné si uvědomit, že v Ladakhu neexistují čističky odpadních vod a veškerá znečištěná voda jde tedy rovnou do potoků a řek, které dříve sloužily jako zdroj pitné vody.

Bohužel, v posledních letech je možné i v samotných ladackých rodinách zaznamenat určité změny v návycích směrem k „západnímu“ méně šetrnému stylu. Navíc podle odhadů demografů má počet obyvatel Lehu stoupnout do roku 2025 o 53 % a do roku 2040 o 100 % oproti roku 2009. V současné době je Leh zásobován vodou ze čtyř přírodních pramenů a 11 studní, které dohromady přinášejí přibližně 3,52 milionůlitrů vody denně. Zatím je toto množství dostatečné. Avšak po provedení velice jednoduché kalkulace, zohledňující populační explozi a rostoucí spotřebu vody na osobu, dojdeme k závěru, že už za pouhých 30 let to stačit nebude…….A co potom?

Kateřina Rybová, www.rozvojovka.cz

ilustrační foto: Kateřina Rybová